Co zaručuje spirituální růst?

Krásný den vám přeji. Dnes bych se chtěla pobavit o tématu, co vám zaručí spirituální růst, respektive komukoliv. Je to pro mě téma, které je na první pohled zjevné a třeba to budete mít stejně jako já. Že to vůbec není otázka, že je to prostě tak velmi jasné. Ale proč to natáčím je to, že jsem pozorovala, že to mnoha lidem jasné není.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa

Přepis videa:

Z nějakého důvodu zde kdysi, a nevím, upřímně nevím, zda je to trend jenom České republiky, nebo je to mezinárodní trend. A sice asi to půjde za hranice, protože to by bylo poměrně vzácné, kdyby to bylo takhle lokální. Ale vznikl tady jakýsi trend toho, že lidé mají ke spiritualitě blízko. Hodně lidí, mraky lidí, a čtou si a zjišťují a říkají: „Já se vlastně o tu spiritualitu zajímám odmala.“.

To jsou výrazy, se kterými se setkáte, ale ti lidi nemají absolutně žádné výsledky. Nemají tu spiritualitu žitou, nemají ji ukotvenou ve svém životě, nemají žádnou pravidelnou praxi, o kterou by se mohli opřít a tak dále.

Co pro tyhle lidi znamená, že žijí spirituálně je to, že se o ta témata zajímají. Že si poslechnou přednášku, nebo v dnešní době možná podcast. Že si přečtou knihy o andělech, duchovních průvodcích, andělských číslech, reiki.

Občas zajdou na nějaký seminář, kde jdou třeba trochu hlouběji do nějakého tématu. Ale pořád je tam ten blok, je tam to rozmezí, které velmi jasně odděluje spiritualitu od jejich běžného života.

Spiritualita jako trvalý stav vědomí, ne jen víkendový zážitek

A co teď udělat, aby tady to rozmezí tam nebylo? Aby spiritualita byla v tom běžném životě, aby to nebyl jen víkendový seminář. Nebo ano, jasně, tyhle přednášky jsou strašně zajímavé. Spiritualita je v podstatě velmi podobný výraz, nebo spíše je to součástí seberozvoje.

A to znamená, že spirituální cesta je o tom, že sami sebe poznáváme. A my můžeme měnit, tedy rozvíjet ideálně něco, nějaké naše aspekty, o kterých již víme. Takže my je musíme nejdřív poznat. My je musíme u sebe nejdříve rozeznat.

A spirituální cesta takzvaně končí, a to teď říkám s velkou nadsázkou, u osvícení. Což je ta absolutní seberealizace. To absolutní sebeuvědomění sebe samého jako součástí božství. A ani toto nemá být ojedinělý zážitek. To má být trvalý stav bytí.

Když mluvím o tom ultimátním cíli, za kterým jdeme, nebo někteří z nás jdou, tak to není o vytržené zkušenosti. Je to opět o tom, že to tak žijeme. Takže tady zase není ta dělící čára toho, že tady mám spiritualitu a tady mám ten běžný život.

Proč tam ti lidi tu dělící čáru mají? Proč se vlastně zaobírají tím povrchním seberozvojem?  Jakékoliv získávání nových informací je samozřejmě seberozvoj.

Ale je to takový ten jednodušší. Protože přepisovat naše vzorce, nechtěné programy a nežádoucí přesvědčení, naše autopiloty, tedy naše chování v situacích, kde jednáme na základě autopilota tedy nějakého zranění, tak to už je těžší.

Tam se dostáváme, dá se říct, do konfliktu s naším egem, hmotným egem. Protože právě v něm je to zapsané, v něm je to ukotvené. V něm jsou tyto informace uložené, které my chceme nějakým stylem přepsat.

Pokud tě tohle téma volá, možná je právě teď ten čas ponořit se hlouběji. Své místo si můžeš rezervovat zde: Cesta duše

Co když nevidíme, co nás brzdí?

A ano, pořád jsou tady lidé, kteří říkají, že to chtějí přepsat. Ale vlastně proto nedělají ty kroky. Tam se nabízí ta otázka proč? Tam jsou někdy taková hluboká zranění, že samozřejmě to je v jejich zaprvé nevědomí. Ono to není úplně jako vědomé rozhodnutí, že si řekne: „No já prostě ten blok nebudu přepisovat.“.

Ne, oni si zaprvé ten blok většinou není ani vidět, protože je v nevědomí, takže z podstaty nemůže být vidět. A vždycky máme ve svém poli vědomí jenom to, na co jsme zrovna připraveni. Takže to z jejich strany není úplně vědomé rozhodnutí v tom smyslu, že by si řekli: „Tomuhle já se prostě chci vyhnout, to je pro mě bolavé místo.“.

Tam jsou právě ty obrané mechanismy a koncepty a strategie chování, které jsme si kolem toho vytvořili, které nám brání prolomit tuhle bariéru. Když to zůstane, a je to jako ok z nějakého uhlu pohledu. Je to ok, že někdo má spiritualitu jako koníček.

Když je spiritualita jen slovo – a ne způsob života

Mně osobně to nedává smysl, protože když tady teda neřešíme vnitřní prožívání, kvalitu každodenní reality, kvalitu prožívání toho života tady a s tím, co přichází, sebepoznání a to, jak můžeme lépe fungovat v celku, tak proč tady jsme.

Na co si tady hrajeme. Takže mně osobně to nedává smysl. A je fajn si to vlastně přiznat. Ok, tak já tady jako opravdu nemám žádnou sádhanu. Nemám žádnou sádhanu ve smyslu meditační praxe, nebo jakékoliv spirituální energetické praxe, které bych si byla nějak vědomá a nějakým způsobem si to řídila, nebo to řešila se svým nějakým učitelem, nebo mistrem. Být si toho vědomý, tak ok, tak pro mě je spiritualita koníček. Já jsem ještě nebyla schopná to začít žít.

Samozřejmě to poznáte, když to žijete. Vám se, když je tam ten zlom, a u někoho je radikálnější, u někoho pozvolnější, to jsme se bavili u tématu o spirituálním probuzení, tak ono se promění ve finále všechno.

A neustále se všechno vlastně vyvíjí. Není tam to, že by člověk dělal pořád to stejné, tím stejným způsobem, měl u toho stejné myšlenky, měl kolem toho ty stejné programy. To prostě znamená, že člověk spiritualitu vůbec nežije.

A takový člověk, ano, i takoví lidé právě, to mě vedlo k nahrání tohoto tématu, stále říkají, že je spiritualita zajímá, že jsou spirituální lidé. A mně to nevadí, že se takhle označují. Mně to vůbec nevadí.

Než se dotkneš nebe, poznej své kořeny

Ale je fajn mít vědomí toho, že tohle není ta spirituální cesta. To není ta cesta, která vede ultimátně k poznání, k pravému poznání božství a k osvícení. To není ta cesta. Ta cesta nejdříve vede hodně, když to řeknu dolů, ke kořenům.

A v poslední době jsem o tom mluvila často. Když si vybavíte strom života, který má obrovské kořeny a má obrovskou korunu. A my bychom chtěli hrozně to vyhonit nahoru k těm andělům a povídat si s nanebevzatými mistry, s Ježíšem, s Budhou.

Jenomže bez těch kořenů to prostě nepůjde. Bez těch kořenů je to fakt jako hra. Je to koníček. Je to koníček, ale není to vážný spirituální student takový člověk. A těmi kořeny myslím právě naše nevědomí.

Naše vzorce, které tam máme, musíme se na to podívat a musíme to uzdravit. Protože dokud se na to nepodíváme, dokud nepochopíme tu naši minulost, a to neznamená, že se vám muselo stát něco špatného, to vůbec ne. To je častá námitka, se kterou se setkávám.

I šťastné dětství může nést vzorce, které tě nepustí dál

Ale i když jste prožili šťastné dětství a všechno se vám zdálo ok, tak je tam stejně spousta programů, vzorců a přesvědčení, které si sebou do dospělosti nechcete tahat. A my si je všichni taháme, protože až v dospělosti jsme na ně schopní nějakým stylem nahlížet. Ale přesně tyhle programy vám pak v něčem překáží.

Překáží vám v tom, abyste odhalili své poslání, abyste odhalili své dary. Překáží vám v tom, abyste zažívali hojnost na všech úrovních, takže i na té finanční. Všechny tyhle vzorce tam jsou a nemají nic společného s tím, jestli hodnotíte své dětství jako šťastné nebo nešťastné.

V tomhle smyslu já pokládám to, že když někdo měl nešťastné dětství za požehnání, protože tomu je to jasné, že to bylo špatně. A že se na to člověk musí podívat, a že je fajn se na to podívat terapeuticky, a začít řešit ta svá témata. Ty kořeny to je to, co vám zaručí ten spirituální růst.

Žádná rostlina nemůže růst bez kořenů a my se teď na to budeme postupně dívat, protože já se těmhle kořenům a energetické práci s vnitřním dítětem a s těmito tématy velmi věnuji v kurzu Cesta duše, která nás za chvilku čeká, kterou nyní nějakým stylem připravuji. Ale tudíž je tohle téma kořenů starých zranění a proč to vlastně dělat zase v éteru.

Cítíš, že je Cesta duše pro tebe? Své místo najdeš tady: Cesta duše

Závěr:

Tak teď jsem vám to chtěla přiblížit z tohohle důvodu, že dokud tam ty kořeny nejsou, tak je spiritualita opravdu jenom koníček a reálný spirituální růst vám to nepřináší. Já vám přeji krásný týden a opět se zase uslyšíme.