Věda a spiritualita – 2. část

V první části byla řeč o tom, proč se věda a spiritualita doplňují a ne vylučují. A proč je pro lidské poznání nutné hledat nejdříve společné body, nikoliv rozdíly. V této části vám představím pár osobností a organizací, které na mě udělaly dojem.

Hezky shrnuje fungování léčitelství hlavní protagonista v televizním seriálu Léčitel Charlie Goldsmith, který říká, že neví, proč to funguje, ale většinou to funguje. Prostě – samotní léčitelé nedokážou odhadnout, jaký konkrétní dopad to bude mít na daného člověka. A jsou si moc dobře vědomi toho, že s někým prostě spojení nenavážou, ani kdyby se přetrhli.

To je jedním z faktorů, proč je opravdu těžké mít neprůstřelný důkaz – reprodukce jevu je nesmírně obtížná. O zkoumání se pokoušejí různé uskupení po celém světě. S odlišnými výsledky a odlišným přístupem. Já vybrala do článku ty, kteří k problematice přistupují sofistikovaným způsobem a zároveň s otevřenou myslí.

Organizace a lidé, kteří stojí za zmínku

Existují lidé, kteří si sami prošli spirituální zkušeností a přitom mají vědecký základ. Ti jsou poté schopni sestavit opravdu produktivní test a k pozorování „paranormálních“ jevů používají kombinaci postupů. Jestli máte chuť, mrkněte na:

• Theresa Caputo: je světoznámé spirituální médium. Podstoupila měření mozkové činnosti při své práci.
• Allison Dubois: je také spirituální médium. Pomáhala policii s vyšetřováním vražd. Že vám to připomíná seriál? Ten byl natočen dle její předlohy…
• Windbridge Research Center: je instituce, která má za úkol najít odpovědi na otázku smrti pomocí vědeckých výzkumů. A na této stránce se můžete podívat, co museli léčitelé, u nich zapsaní, podstoupit. Tomu říkám důkladný výzkum! Jednou z certifikovaných je např. Kim Russo.
• Forever Family Foundation: instituce, která poskytuje podporu pozůstalým skrze výzkum a vzdělávání. I jejich postup je velice promyšlený.

Určitě byste našli spoustu dalších odkazů, ty tendence spojit spiritualitu s vědou stále probíhají. Já vybrala ty z oblasti médiumství.

Má skepticismus nějaká pozitiva?

Existuje velice citlivá skupina obyvatel, kterou jsou umírající lidé. Na ně můžou mířit i různí podvodníci z řad léčitelů. Problém v tomto případě je hlavně v tom, že naše společnost neumí s umírajícími a jejich rodinami pracovat. Tonoucí se stébla chytá, říká se. Pevně věřím, že původní záměr skeptických uskupení byl v tom, aby eliminovaly právě takovéto případy a dokázaly lidem, že tato mastička vás opravdu rakoviny nezbaví.

Bohužel se to mnohdy zvrhlo v nesmyslné urážení kohokoliv „alternativního“ a aroganci. To, čeho jsem někdy svědkem v internetových diskuzích, si moc nezadá s honem na čarodějnice. Lidé se domnívají, jak se doba posunula, ale pořád se bojíme toho cizího, toho co neznáme. Nic se nezměnilo. Akorát cílová skupina agrese se mění.

Nikdy nebude možné stanovit hranici toho, co je pro někoho špatné a co je dobré. Uleví se nám, jestliže se o to přestaneme snažit.

Každý je sám zodpovědný za svůj vlastní život. I v jeho posledních chvílích si musí sám zvolit – jestli tento čas stráví s rodinou, nebo honbou za zázračným lékem.

Jak se informace dostávají na veřejnost

To, že se někomu povede dokázat existence něčeho nového, či nějaký dosud neznámý jev popsat, ještě vůbec neznamená, že od této doby bude uznáván veškerou vědeckou komunitou. Nejspíše se o tom skoro nikdo nedozví, a každý vědec, který u toho nebyl, to bude zpochybňovat.

Např. tento článek o zmapovaných léčitelských dráhách (nejčastěji známých jako Meridiány) sice obletěl spirituální komunitu, ale nevšimla jsem si, že by to otřáslo základy vědecké komunity.

Výše jsem již zmínila instituce, které v mapování spirituality udělali hodně práce. Znamená to, že těmto výsledkům již věří široká veřejnost? Samozřejmě že ne.

Jak věda a spiritualita souvisí s lidským egem

Lidské ego je nastavené tak, že co nevidí a neprožije sám, to pro něj neexistuje. Samozřejmě není zdravé všemu slepě věřit, ale nevěřit ničemu, a ani nepřipouštět tu možnost je zase druhý extrém (více se dozvíte ve videu Paradox informační doby).

Všechny tyto poznatky mě vedou pouze k jednomu závěru – že to vůbec není o vědě, není to vůbec o tom, co si myslí ostatní. Spirituální cesta je pouze o osobním prožitku. Jsou to nepřenosné zkušenosti, které si musí každý zažít sám.

Když svůj život zasvětíte zvyšováním svého vědomí, setkání s nehmotnými bytostmi vás v nějaké fázi nemine. Pak poznáte, jak to doopravdy funguje a zažijete si to na vlastní kůži. To není cíl cesty, je to pouze neoddělitelná součást.

Jestli tolik práce někdo vynaložit nechce, je to v pořádku. Ale těžko pak může znehodnocovat zkušenost jiného člověka a být brán vážně.

Řešením do budoucna je mezioborová diskuze. Doufejme, že nám ji projevy lidského ega umožní uskutečnit co nejdříve.

Hádáme se o to, kdo má pravdu, aniž bychom se snažili pochopit druhou stranu. A připustit, že pravdu mají obě strany. Se zvyšujícím se vědomím lidstva naše rozhovory budou schopny dosáhnout za tuto úzkoprsou dualitu.

Pro mě a mou vlastní spirituální cestu proto poznatky vědy nejsou příliš důležité. Pokroku vědy fandím hlavně kvůli zvyšování kolektivního vědomí a kvůli možnosti využití léčitelských schopností pro širší veřejnost.

Jestliže je ale věda pole, kde se vy osobně vyskytujete a chcete hledat spojovatele mezi vědou a spiritualitou, držím vám palce. Je to velice potřeba.