Víra a náboženství

Otázka víry je vždy velice osobní a většinou je nevhodné ji diskutovat ve společnosti. Ve snaze abychom se někoho nedotkli se ale ochuzujeme o výměnu důležitých zkušeností. Když budete vždy mluvit z pozice přijetí, pochopení a upřímné zvědavosti, nikoho se dotknout ani nemůžete. To nejhorší co se vám může stát je, že si rozšíříte obzory.

Vyrůstala jsem v domnění, že všichni věřící lidé jsou fanatici. V rodině zarputilých ateistů, jako mnozí z nás v českém prostředí. Samozřejmě už dávno vím, jaká je to hloupost. Otázkou je, proč se takovýto obrázek věřících lidí v našem prostředí předává? Proč se od útlého věku neučí respektovat víra druhého člověka bez ohledu na to, zda se hlásí k nějakému náboženství?

Víra s námi je od pradávna. Ať už ve formě pocitu, že existuje něco mezi nebem a zemí, nebo ve formě příslušenství k nějakému náboženství.

Všichni se však obracíme ke stejné podstatě vesmíru.

Měli bychom se zaměřovat na to, co nás spojuje, ne na to, co nás rozděluje.

Při pohledu na různá náboženství zjistíte jednu věc  – všechny mluví v podstatě o tom stejném. Pouze interpretace vesmírných zákonitostí a názvy bytostí se liší. Já se osobně k žádnému náboženství nehlásím, protože úplně každé z nich je pro mě příliš dogmatické. Ale není dogmatické kvůli víře samotné, ale kvůli konstrukcím a pravidlům, které si lidé kolem této víry vystavěli. A tak i když se nehlásím k žádné organizované skupině, víru určitě mám.

Není ovšem pravda, že pouze náboženství jsou dogmatická. Jestliže jste někdy sledovali vývoj významných přírodních objevů, matematických teorií, či nových vynálezů, víte, jak věda dokáže být dogmatická. Opět je to o úzkoprsosti a uzavřenosti lidí, kteří vědu reprezentují. To samé platí pro víru. Naštěstí i v řadách vědců se najde čím dál více lidí, kteří se nebojí jít za hranice daného řádu věcí.

Jednou se mě moje kamarádka zeptala, zda se u mě jedná pořád o víru. Když víra je založena na tom, že si něco nemůžete ověřit, ale stejně tomu věříte. V mém případě jde tedy spíše o VĚDĚNÍ. Osobně jsem dostala dostatek důkazů o existenci dalších realit přesahující fyzickou zkušenost. Musela jsem jí dát za pravdu – v pozdější fázi duchovního vývoje je to právě o integraci víry do vašeho každodenního života skrze vědění a důvěru.

Víra je otázkou změny perspektivy a otevřenosti k vědění

Nezapomínejme však, že otázka víry je nadmíru osobní zkušenost a nikdo na světě nemá recept na tu ideální, jedinou pravdivou víru. Proto si klidně utvořte své vlastní koncepty, které jsou pravdivé pro vás – nikdy se nemůžete zmýlit. Ohledně otázky víry jsem narazila na jedno krásné přirovnání, o které bych se s vámi na závěr chtěla podělit:

Život po porodu

V děloze matky byly jednou dvě děti. Jedno se zeptalo druhého: „Věříš na život po porodu?“ Druhý odpověděl: Samozřejmě. Musí existovat něco po porodu. Možná teď tady jsme jen, abychom se připravili na to, co bude později.“ „Nesmysl,“ řekl ten první. „Žádný život po porodu neexistuje. Co by to bylo za život?“

Ten druhý řekl: „Nevím, ale bude tam více světla než tady. Možná budeme chodit po vlastních nohou a jíst našimi ústy. Možná budeme mít další smysly, kterým teď nerozumíme.“

Ten první odpověděl: „To je absurdní. Chození není možné. A jedení ústy? Směšné! Pupeční šňůra nám dává vše, co potřebujeme. Ale je strašně krátká. Takže život po porodu je logicky vyloučen.“ Ten druhý oponoval: „Myslím, že něco existuje a možná to je jiné než tady. Možná nebudeme potřebovat ani tuhle šňůru.“

První odpověděl: „Nesmysl. A navíc – jestli tam existuje život, proč se odtamtud ještě nikdo nevrátil? Porod je konec života, a po porodu neexistuje nic kromě tmy a ticha.“ „No já nevím,“ řekl ten první, „ale určitě potkáme matku a ona se o nás postará.“ První odpověděl: „Matku? Ty opravdu věříš na matku? To je směšné. Jestliže matka existuje, kde je teď?“ Ten druhý řekl: „Je všude kolem nás. Jsme jí obklíčeni, pocházíme z ní. Bez ní by tento svět neexistoval.“ První odvětil: „Já ji nevidím, takže jediné logické vysvětlení je, že neexistuje.“

Na což druhý odpověděl: „Někdy, když jsi potichu, soustředíš se a opravdu posloucháš, můžeš cítit její přítomnost a můžeš seshora slyšet její milující hlas. “

Autor neznámý