To není můj problém

To není můj problém je fráze, se kterou se můžeme setkat často v pracovním prostředí. Je však pouze důsledkem strategie přežití vytvořené v našem dětství. Jaké motivy a stíny se za frází skrývají?

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa

Přepis videa:

Zdravím vás u další toxické fráze. Tentokrát bude trošku sofistikovanější, protože bych řekla, že ty motivy jsou hlubší, než v tom předchozím případě, kdy se v podstatě jenom hraje jakože na pocit nadřazenosti člověka.

A tou frází je „to není moje starost“, „to není můj problém“.

To není můj problém – kde to nejvíce říkáme

Kde se s tím nejvíce setkáváte? Inspiroval mě k tomuto videu vlastně komentář od paní, která psala, že se s tím setkávala v práci. Zkrácená verze.

Proč je to vlastně toxické? Copak je všechno váš problém? V podstatě všechno, v čem jste zapojení dobrovolně, by měl být váš problém.

Zapojení a ochota ve všem, co děláte

Když se podíváte na příčinu veškerého utrpení na planetě… Kdybychom všichni měli přístup takový, že mně záleží na každém člověku na této planetě úplně stejně jako na mém sousedovi nebo mém manželovi… Prostě na každém člověku na planetě mi záleží úplně stejně (aby se měl dobře). Tak myslíte si, že bychom nějaké problémy měli?

Kdyby všichni měli takovou míru zapojení a aktivity. A měli by motivaci vždy pomoci tomu druhému člověku. Tak by žádné problémy nemohly být. Že jo?

To není můj problém a příčina

Tady jsme u nějakého prapůvodního pocitu odloučení. U nějaké prapůvodní bolesti.

Samozřejmě cesta ve spiritualitě je cesta k sobě. Je to i cesta do jednoty. Je to i rozeznání toho, jak vidíte sami sebe v ostatních lidech.

To nekončí hranicemi státu, to nekončí hranicemi Evropy. To prostě nikde nekončí samozřejmě. To je pro hodně lidí těžká představa.

„To není můj problém“ zrcadlí tohle všechno.

To není můj problém a použití v práci

Když jste zapojení v nějakém projektu… Teď si to vezmeme na příkladu té práce. 

Jste ve firmě, ale jste samozřejmě jen na nějakém oddělení. A někdo k vám přijde z jiného oddělení a vy řeknete: „To není můj problém.” To je asi to nejhorší, co můžete udělat.

Vy pracujete jako zaměstnanec a jste tam dobrovolně. Ta firma má nějaký cíl, čeho ta firma chce dosáhnout. Máte společný cíl se všemi lidmi ve firmě. A za to vás platí.

A jestliže si každý bude hrát na svém písečku (to není můj problém) a nemá ten proaktivní přístup, že se minimálně pokusí tomu člověku pomoci nebo ho na někoho odkáže, tak ta firma tím nezískává.

Jedinec jako součást kolektivu

Vy jste součástí nějakého celku, ať chcete, nebo nechcete. A jestliže máte problém vidět, že to tak je, že cíle vaší firmy by měli být i vaše cíle, tak je to nějaká vaše vnitřní práce.

Rozumíte mi? Protože když se pracuje na nějakém projektu, je to kolektivní práce. Většina věcí na této planetě je kolektivní práce.

Problém jednotlivce v kolektivu by měl být sdílen.

Ideálně. Protože vy máte nějaký společný cíl. Když to na tom člověku necháte, a ten člověk se nebude cítit podporovaný, vlastně chtěný v tom kolektivu, atd., tak se vzdalujete od toho společného cíle.

Trauma z oddělení

Rozumíte tomu? Ale je tam opravdu nějaká prapůvodní bolest oddělenosti, kdy jsme se oddělili od toho Zdroje, Boha, Vesmíru.

A vlastně jsme přišli do té inkarnace, pak se můžeme bavit trochu fyzičtěji. Že je tam bolest oddělení od matky, od fyzické matky. 

A všechny tyhle motivy se v tomto manifestují.

To není můj problém a práce se stínem

Samozřejmě je tam ten motiv, že…. Je tam motiv zřekávání se zodpovědnosti. Protože když z něčeho uděláte váš problém, tak hodně lidí v sobě má, že v tom případě za to mají zodpovědnost a může přijít nějaký trest.

Je tam spousta strachů, které za tím stojí. 

Je to hodně o tom, jak vám nechali volnou ruku, nechali vás svobodně růst, když jste byli malé děti.

Protože člověk chce přirozeně pomáhat, přirozeně se chce podílet v kolektivu na něčem větším. A teď je to úplně jedno, jestli je to nějaká světská IT firma, nebo je to nějaký duchovní proces. Je to úplně jedno.

Strategie přežití

Člověk chce být součástí kolektivu. Chce být tak brán a chce být součástí řešení. Jestliže se naučil mechanismy, díky kterým on říká: „To není můj problém”, tak to znamená, že tohle se mu již v minulosti nevyplatilo a udělal si takovou strategii přežití. 

Čistě prakticky jsou to asi nejhorší spolupracovníci, na které můžete kápnout.

Použití laskavosti

To neznamená, když za vámi přijde někdo s něčím, co je mimo vaše schopnosti a vědomosti, tak že se to musíte jít učit nebo něco podobného.

Ale říct tu větu „To není můj problém.“ – to je úplně jiný level. Když víte, že si s tím neporadíte, tak se dá říci, že „Promiň, opravdu nevím, zkus jít na toto oddělení.” Nebo něco takového.

Když někdo říká: „To není můj problém“, je za tím většinou velice hluboké zranění.

V těch lidech není pocit odpovědnosti. V těch lidech je hodně vyboostované ego.

Protože je tam hodně ten pocit oddělení od kohokoliv jiného na světě. To je v podstatě problém všech konfliktů u nás.

Humanitární pomoc a pocit oddělenosti

Mně se celkem líbilo, že lidé, co se týče situace na Ukrajině, se dokázali relativně semknout.

Hlavně na začátku to bylo hodně vidět. Že ta humanitární pomoc probíhala, peněžní sbírky probíhaly. A bylo to jakože wau. Jsem si říkala: „Ty jo, tak super.“

Teď si ale vemte, že bychom byli schopni tohle udělat, i kdybychom necítili pocit ohrožení z této situace.

A kdybychom to byli schopni udělat pro Ugandu. Nebo pro libovolný stát v Asii. Dokud tam bude ten pocit oddělenosti a toho, že něco není můj problém, tak se nikam nedostaneme.

Lidé, co nadužívají tuto frázi, mají hluboké vnitřní zranění. Spíše to nebudou spirituální lidé, protože prostě to není v podstatě ani laskavé, že jo. V rámci běžné komunikace to není nic.

Co dělat, když se s tím setkáváte

Na místě je z vaší strany, když se potkáváte s tím, že vám to někdo říká (třeba v té práci, tam si nevyberete, s kým pracujete), tak na vašem místě je mít soucit. To chápat. Obracet se raději na někoho jiného.

Když nepomůže soucit, tak vždycky pomůže distanc.

Že si od toho člověka držíte odstup. Protože hold každý má nějakou svou cestu, každý je momentálně nějak jinak nastaven. My se můžeme maximálně snažit o to, že porozumíme právě té dávné bolesti, co za tím chováním je.

Kterou ten člověk vůbec nevnímá. On nemusí vůbec věřit na vesmír, Boha a na bolest oddělení z tohoto zdroje, vůbec ne. Stačí, že on vůbec nevnímá to, že nějaká situace z jeho dětství ve výsledku znamenala tuto strategii přežití, že si ji vytvořil.

Nějaké činy, které dělal, měly následky, které byly nežádoucí a tudíž tohle je jeho strategie přežití, aby dle něho mohl lépe fungovat.

To není můj problém a společný cíl

Jestliže se bavíme o kolektivní práci, tak musíme mít vždy na paměti ten cíl. Vemte si v partnerství, jak by to bylo absurdní.

Jste vy a jste partner. Vy byste přišli, že vám v partnerství něco nevyhovuje, potřebujete něco dělat jinak, a on vám na to řekl: „To není můj problém.“

To přece nejde. To přece nejde. Oba dva by měli mít na paměti ten jasný cíl, že chcete mít šťastné partnerství. Tudíž nemůžete ignorovat potřeby a nějaké stížnosti, žádosti toho druhého.

Musíte se snažit, do té míry, do jaké můžete. Musí to být váš problém.

Až jednou náš problém bude všechno, tak vlastně žádné problémy nebudou. To je jednoduché řešení, že jo. Teď už se tam musíme jenom dostat.

Krásný týden vám přeji a mějte se moc hezky.