Taky jsem to přežil

Taky jsem to přežil/a je další ze série toxických frází. Setkáváte se s ní nebo ji dokonce používáte? Tato fráze je důsledkem emočního zranění a také slouží jako mechanismus vyrovnání se s tímto zraněním.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa

Přepis videa:

Ahoj, vítám vás u nového videa. Dneska si dáme moji oblíbenou toxickou frázi. A to je: „Taky jsem to přežil/a.“

Kupodivu se to hodně objevuje. Asi vám rovnou vyskočily v paměti různé okamžiky, kdy jste to vy sami použili, kdy jste se s tím setkali. Co za tou frází je a proč je toxická?

Taky jsem to přežil a vývoj lidstva

Asi se shodneme, že lidstvo se minimálně snaží o nějaký posun. Ať už technologický, ve zdravotnictví, s kvalitou života. A troufám si říci, že i ten spirituální zase přichází na řadu. Prostě se vyvíjíme.

Když se podíváme na to, jak společnost funguje teď a jak fungovala ve středověku, tak je tam zjevný rozdíl. A chceme ten rozdíl. Chceme to. 

Chceme, aby lidská zkušenost byla co nejkvalitnější po všech stránkách.

Nechceme, aby lidé zažívali zbytečné utrpení. A fráze „Taky jsem to přežil“… Lidé, co přežili ve středověku, byli určitě úžasní. Ale to přece neznamená, že to chceme prožívat my.

Jasně, vám to neříká nikdo ze středověku. Říkám to jako příklad, protože tam ten rozdíl je opravdu markantní, co lidé museli přežívat.

Taky jsem to přežil a stupeň vědomí

Vy to slyšíte i ze svého okolí. Je to o nějakém stupni uvědomění.

Já jsem to slýchávala (mám malé dítě) tak v kotextu s porodem, co lidi přežili v porodnicích. Potom v kontextu výchovy toho dítěte. A na všechno jsou vám schopní říct: „Taky jsem to přežil, tak ty to taky přežiješ.“

Alespoň můj život není jen o přežívání. Nutno tedy říci, že mi to nikdo neřekl osobně. Je to něco, co mám vypozorované. Objevuje se to v těch diskuzích, kde se třeba sdílejí články, které mají za cíl sdílení kvality něčeho.

Příklad ze zdravotnictví

Třeba ve zdravotnictví, že by tam měla být úplně v pořádku nonstop přítomnost rodičů, když je hospitalizováno dítě. To ještě zdaleka všude v pořádku není.

Já si pamatuju, že jsem jako větší dítě (kolem 10 let) byla na operaci a nebyl tam nikdo se mnou. Nicméně mně to tenkrát nijak nevadilo. Ale byl tam na oddělení asi 3/4 letý chlapeček. Myslíte, že jemu to nevadilo?

Já jsem mu tam v mých 10 letech dělala náhradní maminku. Úplně hrozný. Možná ten chlapeček dneska by vám řekl: „Taky jsem to přežil.“ Sama už jsem tenkrát viděla, jak to pro něj bylo hrozně náročný.

Je to úplně absurdní situace, že tam s takto malými dětmi není rodič. Potažmo i s těmi desetiletými.

Veřejná diskuze a fráze

Když máte článek na internetu – Chceme se zasadit o to, aby tohle bylo normální – tak  tam máte komentáře typu „Taky jsem to přežil.“

Kdo používá tuto frázi, tak má dost malou empatii. Takže ti lidé to sice přežili, ale za cenu nějakého traumatu a popření vnímání.

A já chci prostě přežívat a žít lépe. 

Věta „Taky jsem to přežil“ je důsledkem emočního zanedbání. Je to i obranný mechanismus.

Taky jsem to přežil jako obranný mechanismus

Protože vy když si projdete špatným zážitkem, tak v rámci toho vyrovnávání ho chcete nějakým způsobem znormalizovat.

Vezmeme toho tříletého chudáka chlapečka v nemocnici samotného. Místo toho, aby uznal a procítil, jak to pro něho bylo bolestné a hrozné, tak je jednodušší říct: „Ale oni to tak měli všichni. Takže to bylo normální a prostě se to tak dělalo.“

Normalizace škodlivých postupů

Hodně věcí, co bylo v minulosti normálních, už normální nejsou a neměli by být. Spousta věcí, co je nyní normální, tak si myslím, že ani do této doby nepatří.

Školství – výborné téma. To je výborné téma a tam se to samozřejmě objevuje také. Máte debaty o tom, jak by mohla probíhat výuka v moderní době.

Anebo kde by se co dalo zlepšit, tak to máte samé „Taky jsem to přežil.“ Jakou má hodnotu sedět v těch lavicích 8 hodin denně a učit se úplné nesmysly. Já jsem vzpomínala na úplně šílené věci, co jsme se učili na střední v zeměpisu.

Byla tam úplně praštěná učitelka, která nechala svou dceru proletět u maturity. To už musíte být kapacita, když tohle uděláte. Ta do nás valila. Ze zeměpisu jsme se nic užitečného nenaučili, ale  měli jsme výpis všech států a teď jsme tam měli vývoz – dvacet položek, dovoz – dvacet položek.

My jsme tohle museli umět nazpaměť. Můžete mi říct někdo, k čemu to je? A takových věcí je tam spousta. To není jen náš švihlý zeměpis. To je spousta, spousta věcí, který nejsou vůbec v dnešní době užitečný.

Samozřejmě, že školství potřebuje reformu. Já nechci, aby to tyto generace a budoucí generace přežívaly. A prostě si to odseděly jak my. Proč? Jako proč?

Taky jsem to přežil jako rezignace

Nemůžeme se jako jednotlivci smířit s něčím jen proto, že se to tak dělalo. Prostě nemůžeme. Když to uděláme, tak na to rezignujeme.

Kdyby to dělali všichni a všichni na to rezignovali, tak tyhle tendence a procesy, kterými se to vyvíjí, by tu nebyly, tak jsme ještě v tom středověku. 

Ono se to naštěstí děje. Hodně lidí se s tím nesmiřuje, jak to je teď.

V mnoha oblastech lidského prožívání máme velké mezery v tom, jak by to šlo dělat lépe.

Je opravdu zbytečné v jakékoliv fázi života člověku způsobovat úplně zbytečné trauma. Když existují jednoduché věci a kroky, kterými by tomu šlo zabránit.

Pustit maminku do nemocnice je jednoduchý krok. Někdo vám řekne, že ne, protože milion nařízení a důvodů. To jsou ale fiktivní překážky.

„Taky jsem to přežil/a“ je obranný mechanismus. A je to nedostatek empatie.

Nedostatek empatie

Jestliže vám člověk říká něco, co pro něj bylo negativní, nebo to má zrovna těžké (má malé mimino, vůbec nespí), a vy na to řeknete: „Jo no, taky jsem to přežila.“, tak se vám ten člověk nikdy s ničím dalším už nesvěří.

To znamená, že to jsou věci, které ten člověk nemá poléčený. Když reaguje na ty situace touto větou, tak to jsou přesně ty situace, které v něm nejsou dořešený, poléčený, zpracovaný.

Je to jeho způsob, aby se s tím vyrovnal. Je to i nedostatek empatie vůči té druhé straně, která sdílí nějakou zkušenost a vy nad tím mávnete rukou. Že ta zkušenost není dostatečně hrozná, nebo dostatečně nevím jaká. A tou zkušeností jste prošli též,  takže si vlastně nemá na co stěžovat.

Veřejné diskuze a projekce ega

To je ošklivá fráze, to je jako fakt děsná fráze. Nutno ještě jednou podotknout – já se s tím setkávám hodně v tom veřejném prostoru, u těch diskuzí. Tam se to samozřejmě mlátí.

V tom smyslu, že se o sebe třou různé skupiny lidí. Z různých pozadí výchovy, z různých úrovní vědomí. Tam je to takové že whatever.

Protože když jdete do veřejné diskuze, tak si to těžko budete brát osobně. Odráží to jen stav toho člověka. Tam bych to úplně odignorovala.

Ale v té osobní konverzaci to určitě není nic hezkého. Ani vám by se to nelíbilo, kdybyste si na cokoliv stěžovali kamarádce, kamarádovi, a on by vám jen na to mávl rukou a řekl: „Já jsem to také přežil.“

Taky jsem to přežil a naše mysl

To by bylo vše k této frázi. Naše mysl je úžasný mechanismus na to, jak se snaží vyhýbat bolesti, zakrývat bolest a paušalizovat bolest.

Tohle je geniální příklad toho, jak to dělá. Krásný týden vám přeji.