Připomeň mi to

Tímto videem vykopávám sérii videí v kategorii „Toxické fráze“. Pojďme se společně podívat na to, jaké toxické fráze běžně používáme a co se za nimi opravdu skrývá.

„Připomeň mi to“ je fráze, kterou se osoba, která to říká, snaží zbavit zodpovědnosti. Jenže jak lze dosáhnout zralosti bez úplné zodpovědnosti? To, co říkáme, pouze zrcadlí náš stav vědomí.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa

Přepis videa:

Ahoj, já vás vítám u dnešního videa. Doufám, že se máte všichni krásně a dokážete si podzim užívat tak, jako já. Protože to je opravdu pro mě taková „witch season“. Ale je to zároveň pro mě období, kdy ještě člověk má dostatek elánu z léta.

A je to opravdu takový začátek „nového“ roku. Začátek nových projektů… prostě začátek. A začátky jsou vždycky hezký Konce jsou horší, takže doufám, že jste někdo se mnou na jedné vlně, že si teď ještě užíváte plno elánu.

Dnešní video bude trošku netypické, protože bych jím chtěla zahájit sérii videí, které najdete potom v playlistu (ve svém vlastním). A bude to na téma toxických frází. Takže sem tam budu zveřejňovat nějakou toxickou frázi a rozebereme si, proč je toxická.

Jestliže vás některé napadnou a chtěli byste na to slyšet názor, klidně mi je zašlete jakoukoliv formou. Mám už nějaký výpis, ale jsem si jistá, že je plno toho, co říkáme a moc o tom nepřemýšlíme. A nechápeme, že to, jakým způsobem mluvíme, zrcadlí naše vnitřní nastavení.

Připomeň mi to

První toxická fráze je „Připomeň mi to”. To je v některých rodinách velmi oblíbená fráze, jsem si všimla. To jsou takové ty věty, co se v podstatě dědí. U nás to naštěstí tak nebylo, ale proč je to toxické. Co myslíte?

Protože ten člověk hází zodpovědnost za něco, co by měla být jeho zodpovědnost, na někoho jiného. Vlastně od něho potřebuje pozornost. Vyžaduje pozornost.

Připomeň mi to ve vztazích

Toto téma mě tak napadlo v okamžiku, kdy manžel měl udělat nějaké práce na baráku a řekl mi: „Připomeň mi to”. Ale sám se zarazil a řekl: „Ne, nepřipomínej mi to, nemusíš, dobrý, já se o to postarám.” Protože si sám rozlišil, že to není ok. A to je samozřejmě ideální, když si k tomu každý dospěje.

Ale někdo to má tak zautomatizovaný a nechápe, co se děje na těch dalších úrovních. 

Připomeň mi to a mentální zátěž

Samozřejmě je tam více rovin, když se tady budeme bavit o příkladu těch domácích prací, tak je to feminismem často vzpomínané, že ta mentální zátěž v rodině často nerovnoměrně leží na ženě.

Že i když teda ten muž něco dělá, tak žena mu to musí stále připomínat, musí na to myslet a musí myslet na děti, co kde a jak. Vlastně jako rozdává příkazy, ale myslet na to musí ta žena.

A samozřejmě pro ten energetický systém je to hrozně zatěžující.

Jestliže máte tendenci říkat „Připomeň mi to“, tak na to zapomeňte, nikdo další není váš Google kalendář. Nebo upomínky. Jo? Takže to jsou úplně lehké nástroje. Ten člověk… jestliže máte něco na starosti, tak to opravdu není starost toho druhého člověka, aby vám to nějakým způsobem připomínal.

Přijetí zodpovědnosti

Takže jestliže jste si něco dobrovolně vzali na starost a jste v tom jako dobrovolně, tak nevidím důvod, proč by vám někdo jiný měl něco připomínat. Jo? Házíte energetickou zátěž na toho druhého člověka. Chcete po něm něco, jste „needy“. Je to otravné.

Jo? Je to otravný. Já to jinak neřeknu, je to otravný. Jestliže máte pocit, že to říkáte jen ve chvílích, kdy chcete jako pro toho člověka něco udělat…. Pro toho druhého. To bývá ten příklad, že třeba mu chcete něco koupit nebo pro něho něco vyrobit, nebo já nevím.

Ale řeknete mu: „No ale připomeň mi to.” No tak jako to není ok. Tak to prostě nedělejte. Jestliže nejste schopní na sebe vzít plnou zodpovědnost, že pro toho člověka chcete něco udělat a jestliže to chcete udělat z nesobeckých důvodů, tak je to prostě vaše věc.

A jestliže to nejste schopní přijmout jako celek, tak to prostě nedělejte.

Je samozřejmě v pořádku, když vám někdo něco přislíbí a neudělá to, nebo se to zatím nestane a vy se opravdu připomenete. Ale tam jde o to, že ten člověk to po vás nechtěl. To se stává, že jo, že lidi na něco zapomenou nebo jim něco vypadne. To je v pořádku, o tom nemluvím.

Připomeň mi to a zodpovědnost za následky

Já mluvím o tom, kdy vám někdo apriori řekne: „Připomeň mi to“ a vlastně hází tu zodpovědnost i na vás. Protože pro případ, že se to nestane, tak co?

Tak to není jenom jeho vina, ale je to vaše vina, protože jste se nepřipomněli. To je prostě hrozný, to je hrozný. Jestliže chceme fungovat jako dospělý bytosti, tak to nikdo nemůžeme dělat tohle.

Připomeň mi to jako následek strategie přežití

Když se trochu pobavíme o stínech a kde tohle vzniklo, tak vzniklo to v dětství (“netradičně“).

Vzniklo to většinou v dynamice, která byla autoritativní a rozkazovačná.

Protože ti lidé nejsou zvyklí sami se rozhodovat, jednat sami za sebe. A bylo jim pořád něco přikazováno a nakazováno a oni jen plnili rozkazy.

A teď v podstatě, když mají tu svobodu (kterou by měl mít každý dospělý člověk), oni nechtějí dělat… oni vlastně nechtějí. Oni nechtějí dělat svoje vlastní rozhodnutí. Oni nechtějí mít za něco plnou zodpovědnost. Proč? Protože se bojí.

To je všechno na nevědomé úrovni samozřejmě, co vám říkám.

Oni se bojí, že jestliže to nějakým stylem nevyjde, tak bude následovat trest. Protože to tak bylo v dětství. Když se tedy odvážili udělat něco, co bylo mimo to, co nakázala ta autorita, ty rodiče, tak za to přišel trest v podobě nelásky rodičů nebo menší lásky.

Ať už se to manifestovalo jakkoliv. Někdo dostal dokonce fyzický trest. Někdo s tím dítětem nemluvil, což jako je taky trest samozřejmě. Prostě ten trest byla menší láska těch rodičů.

Jak náš vzorce ovlivňují i v dospělosti

A tohle je jako jeden ze způsobů manifestace, jak to probublalo až do dospělosti. Oni se pořád bojí přijmout plnou zodpovědnost za něco, neustále se snaží na někoho něco hodit, aby to nebylo na nich, ale prostě… Jo? Tak to nepůjde.

Nepůjde, nepůjde. Takže jestli to děláte, nedělejte to, fakt to není dobrý.

Teď jsem vás trochu mohla naťuknout, kde to mohlo vzniknout, tak si nad tím můžete polemizovat třeba v meditaci. A jakmile se vám něco jako sepne, tak to třeba příště už neuděláte, že jo.

A nebo třeba jak můj manžel to řeknete a řeknete: „Nenene, já cítím, že je tu něco špatně a já už to říkat nebudu.“

Nikdo vám nemusí nic připomínat. Nikomu. Na to jsou výborné aplikace myslím.

Jak se proti tomuto požadavku ohradit?

Otázka je, co udělat z pozice té druhé, když vám někdo řekne: „Připomeň mi to.“ A teď jako jak zareagovat. Vy víte, že nechcete. Je to těžký.

Z této situace vybruslit tak, abyste toho druhého člověka (co to říká), nenaštvali. Když si to on sám neuvědomuje. Takže tam to budu muset nechat na vaší kreativitě, jak zareagovat.

Tam to můžete ignorovat. Ignorovat a prostě to nedělat. Těžko říct. Težko říct. Tam je to fakt o tom, jaká je povaha toho člověka, co vám to říká.

Někdo to třeba snese, jakože: „Hele sorry, já na to nemám kapacitu na to myslet, připomínat ti to nebudu, dej si upomínku.“ To už je docela drsný. Ale třeba by někdo mohl být nastavený tak, že toto snese úplně v pohodě.

Někomu můžete říct: „Hele já ti to připomínat nebudu, ale když se to nestane, tak se nic neděje.” Jo? To by asi bylo lépe snesitelné pro psychiku většiny lidí.

Takže to byla naše první toxická fráze. A dáme si další, protože ono jich je plno. Budu se na vás těšit příští týden.