Musí mě mít rád takovou, jaká jsem. Nebo ne?

Krásný den. Dnes bych se s vámi chtěla podívat na vztahy. A to tedy s plným vědomím toho, že se tady pohybuju na tenké hraně mezi sebeláskou, seberozvojem a něčím, co už může sklouznout k sebemrskání.

Musí holt každý použít svůj zdravý rozum, svoje vnímání v tom, co se ho zrovna týká. Protože každý z nás má přirozeně tendence ulítávat k něčemu jinému. A já bych se tady specificky chtěla podívat na výrok, který často ve vztazích používáme:

„Musí mě mít rád takovou, jaká jsem.“ Nebo: „Musí mě mít rád takového, jaký jsem.“

Ačkoliv chápu základní potřebu, kterou tím chceme vyjádřit, tahle věta bývá často zaměňována za něco nezdravého, někdy až toxického nebo manipulativního. Je to podobné jako s větou: „Co na srdci, to na jazyku.“ Zní to hezky – ale je opravdu důležité, z jakého motivu to říkáme, jak moc jsme v pravdě sami k sobě.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa

Kdo jsem – opravdu?

Proč je tohle tvrzení problematické? Za prvé, troufnu si říct, že většina lidí má velmi mlhavé povědomí o tom, kdo skutečně jsou. A když řekneme „takový jsem“, máme u toho vždycky nějakou představu.

A teď jde o to, co v té představě vlastně je. Jestli tam máme podstatu naší duše, náš charakter, anebo jestli do toho schováváme vzorce, návyky, manipulace, závislosti. Typický příklad: „Musí mě mít rád takového, jaký jsem – a to znamená, že pětkrát týdně chodím na pivo.“ Je to opravdu naše esence? Nebo jen zvyk, který nám možná už ani neslouží?

Chtít ve vztazích přijetí je v pořádku. Ale hledat partnera, který nás přijme se vším všudy bez ochoty růst, může být nebezpečně pohodlné. Navíc – realita je, že si do vztahu přitahujeme vždy přesně takového člověka, jaký ladí s naší aktuální vibrací. Partner nás tedy vidí a chce přesně takové, jací jsme teď. Takže opakovat tu větu je vlastně zbytečné – už se to děje.

Otázka je: proč máme potřebu to říkat? Neschováváme tím něco? Nevyhýbáme se tím náhodou pohledu do míst, která si nechceme přiznat ani sami před sebou?

Přijetí jako začátek – ne konec

Tohle nastavení absolutního přijetí sebe sama se stává toxickým ve chvíli, kdy se z něj stane statické prohlášení. Kdy se tím uzavíráme před změnou, před růstem. A to platí jak pro vztahy, tak pro osobní cestu.

Přijetí je ale naopak důležitou součástí růstu. Bez přijetí nemůžeme nic změnit – protože nevidíme, co je.
Příklad: Někdo se podívá na své tělo a zjistí, že se mu nelíbí. Moudřejší než odpor je ocenit tělo za to, co zvládlo, přijmout, že „teď je to takhle“ – a z téhle zdravé pozice pak s láskou něco měnit.

Stejně to platí i pro zlozvyky nebo chování. Např. když se utrhujeme na děti. Všimnout si, přijmout, pochopit, co za tím je – a odtud pokračovat dál.

Přijetí tedy ano, ale ne jako výmluva pro stagnaci. Protože když si řekneme: „Já jsem prostě taková. Rychle vybuchuju.“, tak se uzavíráme před možností změny.

Je v pořádku být výbušný, citlivý, melancholický. Ale není v pořádku se tím definovat navždy. Tohle přijetí by nemělo být razítkem „hotovo, končím“, ale spíš přiznáním „tady jsem a můžu jít dál“.

Naše mysl má totiž ráda příběhy s koncem. Ale realita je jen to, co je tady a teď – a to se může měnit. A my to máme ve svých rukou. A totéž platí ve vztazích. Když se potkáme tady a teď, je to proto, že se v té chvíli ladíme. Ale to neznamená, že spolu nemůžeme růst.

Pokud vás tahle témata vztahů zajímají, zvu vás na kurz zdarma Karmické vztahy. Protože v tom je velká energie, velký duchovní přesah. Karmické vztahy máme v životě téměř všichni – většina vztahů vzniká na karmickém základě. A je jen na nás, co z toho vytěžíme, jak se poučíme a co to v našem životě odehraje.

Srdečně vás zvu – a moc se na vás těším.