Krásný den. Já bych se dnes chtěla pobavit na téma, jestli je nevědomí špatné. Protože samozřejmě ve spiritualitě hodně operujeme s tím pojmem, že to musí být vědomé. Že musí být vědomé tohle, a musí být vědomé tohle, a tak je známý i citát. Dokud neuděláte nevědomé vědomým, budete to nazývat osudem.
Je to jenom takto černobílé? Já bych chtěla uvést na pravou míru hlavně to, že v nevědomí se neukrývá vlastně jen to špatné. Ono nevadí, že něco děláme nevědomě. Výborně je to vidět na fungování našeho těla.
My vlastně jako nevědomě dýcháme, prostě to se děje automaticky. O tom nemusíme vůbec přemýšlet, nemusíme tam dávat pozornost, nemusíme nic. Krev nám nějak koluje v žilách, nemusíme to nějak řídit, nemusíme to vědomě rozhodovat. A stejně to funguje.
Problém nastává jenom v té chvíli, kdy člověk vlastně třeba dýchá špatně, díky nějakým návykům a podobně. Tak se na ten dech musíme chvilku soustředit, nebo nemalou chvilku, myslím jako chvilku v čase, že se třeba pár měsíců soustředí na to, jak dýchá a kam dýchá, až ten svůj návyk přepíše. A opět je v bodu, kdy to může začít dělat nevědomě. Ale tentokrát už správně. Rozumíte tomu rozdílu?
Takže jde o to, co musíme z toho nevědomí vytáhnout, co nás jako omezuje. Protože my nemusíme vytahovat všechno. Něco prostě je tak, jak to je, a je to jako OK. A zároveň tam někdy musíme šáhnout i pro ty naše dary, nejenom pro to, co chceme přepisovat.
Hodně lidí z nás zapomnělo na to, kdo jsou, proč tady jsou, co jsou jejich dary, a to je taky někde v nevědomí uložené. A proto do toho chceme šahat. A ano, dnešní doba je o tom, že máme hodně rozptýlení. Proto se na to dává takový důraz teď.
Máme hodně rozptýlení, prostě nejsme schopní počkat na něco, nudit se jednu minutu. Podcasty posloucháme na zrychlení 1,5, někdo i seriály. A nemáme prostě na nic čas. A v tom případě je na místě, aby si takový člověk, začal opravdu ten vědomý čas a pozornost do těch věcí dávat. Je to prostě jako výplod doby. Ta naše vědomá fáze, a takové to naše soustředění na to, aby bylo všechno vědomé.
Je to výplod dnešní doby. Pamatuji si, jak to na mě udělalo velký dojem. A směji se, protože tenkrát jsem si říkala, jak to myslíte, to je úplná blbost. Ale vždy jde o ten kontext. A o krásných deset let později, nebo o kolik, mně došlo, jak to ta duše myslela. A ona tenkrát říkala, vy lidi, jako pořád něco naděláte s tím vědomím. Tenkrát taky lidi sekali obilí, a nemuseli to dělat kdo ví jak vědomě.
A já jsem to teď pochopila, že to myslela jako přesně takhle. Protože jasně, v nějaké fázi, kdy potřebujeme z toho nevědomí dostat fakta, témata, která nás negativně teď ovlivňují, tak ano, hodně se soustředíme na to, aby bylo všechno jako vědomé. Abychom si byli vědomí svých reakcí, abychom si byli vědomí toho, jak se chováme, jak myslíme, jak mluvíme.
No, ale co je potom? Potom už je jako ta fáze, kdy i tady tu snahu člověk nechává být. Ale znova opakuji, že ta snaha je v nějaké fázi potřebná. A je potřebná, aby člověk vyšel z toho křeččího kolečka, když teda se musí znova učit, nudit se, všímat si věcí.
Nedávno mi manžel říkal, já mu totiž neuvěřitelně nadávám za sluchátka v uších, protože to je dle mého názoru takový mord dnešní doby, protože my vůbec jako nevnímáme, co se kolem děje. Kdybychom ještě v těch sluchátkách měli puštěnou jenom nějakou hudbu, ale stejně.
Nehraje to z okolí, hraje nám to přímo do hlavy, ale dejme tomu, kdyby to byla aspoň nějaká hudba. Ale my každou vteřinu využíváme k tomu, abychom se nějak vzdělávali, abychom se něco nového naučili v podcastu, nebo abychom se dozvěděli něco nového, a nemáme tam ten prostor pro ten opravdový relax.
No a já mu za to nadávám, když jde běhat, říkám tak prosím tě aspoň běhej bez těch sluchátek, nebo bez toho podcastu, nebo co on to všechno poslouchá. A on mi na to řekl, no ale to je prostě nuda, když běhám tu stejnou trasu, tak je to jako hrozná nuda.
A já jsem se nad tím zamyslela, a říkám, tohle je všechno tak jako tak stav mysli. Protože já, když jsem dlouhé roky jezdila ze stejného místa (my dlouho žijeme na jednom místě), a prostě tu trasu, kam jsem jezdila, do jakékoliv práce, nebo vždycky, když jedu něco zařizovat, tak stále jezdím tu stejnou trasu. A mně se nikdy neomrzela.
Já nechci mít v uších žádná sluchátka, nic, já chci jenom koukat z okýnka, a koukám na ty stejné baráky, na tu stejnou trasu, pořád dokola. A prostě mě to baví. A jsou věci, co mě nikdy neomrzí. Takže to bude asi jako náš evergreen v domácnosti, že mu budu nadávat za sluchátka. A mohla bych asi nadávat 90% západních lidí za ta sluchátka.
Ale je to o tom, že my na jednu stranu máme takový fokus na to, abychom všechno dělali vědomě hlavně v sebe rozvojových kruzích. Ale my pak vědomě nedokážeme dojít ani do práce. My pak vědomě nedokážeme ani běhat. My vědomě nedokážeme vlastně nic. Protože to vědomě je vlastně s tou pozorností, to bytí v přítomnosti, a není to o ničem jiném.
Takže když tenkrát lidi sekali obilí, tak těm to nemuseli nějak analyzovat, spekulovat o tom. Oni to prostě dělali, a i v minulosti tady ty fyzické činnosti byly meditativní činnosti. Opakující činnost je vlastně velmi meditativní. Nějaká rutinní, jednoduchá činnost. To byla pro ně jako ta příležitost vypnout ten mozek.
A my teda OK, teďka to použiji, my si to tam vědomě, tyhle okamžiky, musíme do toho každodenního života přinášet. Když teda nemůžeme, neumíme jít bez sluchátka v uších ani nikam po ulici. Když neumíme prostě ten současný okamžik prožít.
My ho chceme přežít, když je to pro nás nuda. My ho chceme vlastně přežít. My ho chceme přeskočit. My ho chceme využít na maximum, a prostě to je pořád něco, co stimuluje náš mozek. Nemyslete si, já mám taky ráda se vzdělávat, poslouchám různé věci samozřejmě.
Mám vždycky takové období, kdy se vzdělávám velmi mnoho, přečtu toho velmi mnoho, udělám si velmi mnoho kurzů, jsem v nějakých mentorincích, a pak mám třeba období, kdy to nepotřebuji. Ale i v těch intenzivních období, kdy hodně studuji, si dávám pozor na to, abych tam měla ty vypínací období.
Takže ne, že odpočívám tak, že u toho dělám 450 věcí a namlouvám si, že odpočívám. Koukám na nějaký seriál, a u toho si hraji na mobilu. Já nevím, co bych ještě u toho mohla dělat. A hladím psa na klíně. To jsou vlastně pořád nějaké podněty do toho mozku, a my jsme tak hrozně přestimulovaní v současné době, že si tam musíme dávat ty chvíle ticha. Kdy fakt jako budeme sedět, a 10 minut zkoušíme koukat do blba, když už teda neumíme klasicky meditovat.
A tohle přinášet do toho každodenního života je nejvíc. Ale to, že je něco v nevědomí, není špatně. Pořád to nevědomí nás nějakým stylem bude řídit. Jde jenom o to, jakým stylem tam máte věci uložené. Jestli tam jsou věci, které vás limitují. Jestli cítíte, že tam máte prostě programy, které vás ještě omezují, tak je zcela v pořádku do toho nevědomí chodit, a snažit se to přeprogramovat, snažit se to vyčistit, přeskládat.
To je OK. Ale když už se to přepíše, tak vlastně nemusíte zase extra dávat pozor na své reakce, zase se jako vrátíte do nějakého jakoby autopilota. Říkám jako by, protože když je to připsané, tak už máte vždycky na výběr, jak se zachováte, ale můžete se zachovat jakkoliv zároveň.
Takže v tom je zase ta objevená lehkost. A nevědomí opravdu není špatné a naším cílem není ho smazat z pozemského života. Je to dané dobou, že my se snažíme všechno udělat vědomým, protože my ty vědomé okamžiky opravdu v tom životě přirozeně moc nemáme. My jsme zvyklí krmit naši mysl a krmit ji každou vteřinu našeho života, a to samozřejmě není ideální.
Tak to jsem vám chtěla nahrát jako takovou vánoční inspiraci a mějte se zatím moc krásně.