Jak všechno stíhat

Jak všechno stíhat? To je téma, které se v prosinci nabízí samo, zvlášť když se blíží Vánoce. Jenže není to jen o prioritách a o tom známém „jak si to uděláme, takové to máme“. Dnes bych se chtěla bavit o zahlcenosti jako fenoménu dnešní doby. O pocitu, že nestíháme – a o tom, odkud vlastně pramení.

My sami na sebe totiž klademe nároky, které nejsme schopni splnit. Naše hlava nám vymýšlí spoustu plánů a úkolů. A teď nemluvím jen o tom, že se musí nakoupit dárky, uvařit, zařídit tohle a támhleto. I to je samo o sobě poměrně dlouhý seznam.

Jenže k tomu všemu dnešní doba přináší obrovské množství možností. My dnes můžeme tolik věcí, jako nikdy nikdo před námi nemohl. Máme nepřeberné možnosti, kde se rozvíjet, jak studovat, jakým způsobem na sobě pracovat – ať už v oblasti seberozvoje, spirituality, nebo třeba praktických dovedností. Naučit se nový jazyk, další dovednost, další směr… To všechno je dostupné.

A náš nervový systém to velmi často nezvládá. Cítí se zahlcený. Má pocit, že pořád něco musí.

Pocit „musím“ a jeho skutečný kořen

Úplně v základu je potřeba ošetřit to původní místo, ze kterého to neustálé „musím“ vychází. A to je otázka sebehodnoty. Otázka přesvědčení, že když zrovna nic neděláme, když se teď nevzděláváme, nepracujeme na sobě, tak nemáme hodnotu – nebo ji máme menší.

A tak si ten pocit nestíhání velmi pečlivě pěstujeme.

Pozorujte si to u sebe, ale i kolem sebe. Potkáte se s přáteli třeba na vánočních trzích u svařáku a padne otázka: „Jak se máš?“ A odpověď často zní: „Dobrý, ale vůbec nestíhám.“ Teď je toho hodně, konec roku…

A vlastně tím, že říkáme, že nestíháme – a to se neděje jen o Vánocích, ale klidně celý rok – tím říkáme: „Já jsem hodnotná. Já mám hodně práce, tedy mám hodnotu.“

Když si to rozebereme do důsledků, je to až úsměvné. A já se tomu směju i proto, že jsem to sama ve svém životě pozorovala. Byly etapy, kdy „nestíhám“ znamenalo „jsem důležitá, jsem dobrá, mám hodnotu“.

Prosinec jako zrcadlo našich vzorců

Prosinec je v tomhle krásným zrcadlem. Nabízí se jako ideální období, kdy si to můžeme pozorovat.

Samozřejmě je tu i praktická rovina. Ano, platí to staré: jaké si to uděláme, takové to máme. U nás doma mi už před lety došlo, že Vánoce netrávím tak, jak bych chtěla. Že jsou pro mě vyčerpávající a že je netrávím s lidmi, se kterými bych je skutečně chtěla trávit.

S manželem jsme oba z rozvedených rodin, což znamená velké množství návštěv a rodinných větví. A my jsme to postupně hodně omezili. Částečně to udělal život sám, ale i vědomě jsme si řekli: takhle svátky trávit nechceme.

Dárky, konzum a skutečný smysl Vánoc

Co se týče dárků – já je dávám ráda. A ráda je i dostávám, když jsou dané z hezkého místa. Když víte, co toho člověka potěší, co mu udělá radost. Ne z povinnosti, ne jako bezduchý konzum.

Mně osobně nedává smysl kupovat zbytečné věci. Mám tuhle planetu docela ráda, takže mě potěší cokoliv malého a smysluplného.

A stejně tak ráda dávám dárky, když vím, že je dávám proto, že chci, ne proto, že musím. U lidí, se kterými jsme se už tolik nevídali, nebo kde to bylo vždycky nepříjemné a nucené, jsme společné dávání dárků mezi dospělými úplně zrušili.

A všem se výrazně ulevilo – včetně těch, u kterých jsme si mysleli, že to bude problém.

Proč si klid neumíme dovolit

Jenže ani ta nejhezčí praktická opatření nebudou fungovat, dokud neošetříme ten prapůvodní důvod, proč vlastně neustále nestíháme.

Dnešní doba je specifická tím, že máme hojnost možností. A právě proto je důležitější než kdy dřív napojit se na svou intuici. Vědět, co je pro mě – a co už ne. Co vůbec nemusím zkoušet, sledovat, studovat, protože to prostě není moje cesta.

Vědomá volba místo zahlcení možnostmi

Vzhledem k povaze mé práce – jako spirituální učitelky a mentorky – se často dotýkáme hlubokých témat. Bylo období, kdy jsem zvažovala, jestli se nevydat terapeutickou cestou, absolvovat oficiální psychoterapeutický výcvik. Hlava měla spoustu argumentů, proč by to dávalo smysl.

Intuitivně jsem se rozhodla, že ne. Že terapeutickou a duchovní rovinu chci držet odděleně, i když mezi nimi někdy existuje křehká hranice. A jsem s tímto rozhodnutím spokojená.

Možnost tu byla. Ale kdybychom se v těch možnostech neustále nekorigovali, budou přibývat donekonečna.

Hojnost, se kterou neumíme zacházet

Velmi to pozoruji i v klubu, kde je kolem tří set členů. Lidé přicházejí a odcházejí a my sbíráme zpětnou vazbu. A víte, co je nejčastější důvod odchodu?

„Je to skvělé, ale já na to nemám čas.“

Nemáme čas to využívat, nemáme čas všechno konzumovat. Nejsme zvyklí na hojnost možností. V klubu je spousta kurzů, každý měsíc nové téma, spousta obsahu. Ale je potřeba umět si vybrat.

Jeden měsíc můžete jet intenzivně, další měsíc si pustíte jedno video – a pořád to má hodnotu, protože to odpovídá vaší aktuální cestě.

Nemusím vytěžit všechno, aby to mělo smysl

Ten mindset, že musím všechno absolvovat od A do Z, jinak to nemá cenu, je pro nervový systém dlouhodobě neudržitelný.

Já sama jsem členem různých klubů a prostředí. Někdy si tam chodím jen pro energii tvůrce. Jindy pro jedno konkrétní téma. A někdy třeba jen nasaju atmosféru.

Pocit, že když něco nevyužiju naplno, nemá to cenu, je sebedestruktivní.

Rozhodování, které nás vyčerpává

Náš nervový systém vyčerpává i to, když všechno neustále přehodnocujeme. Jako kdybychom si každý měsíc kladli otázku, jestli se nám vyplatí vlastnit auto, protože jsme ho tento měsíc nevyužili dostatečně.

Zní to absurdně. Ale přesně takhle přemýšlíme o kurzech, členstvích, vzdělávání. A tyhle rozhodovací procesy nás stojí obrovské množství energie.

Nadhled jako klíč ke klidu

Ať už jde o klub, výcvik nebo učení se jazyka – díváme se na to z dlouhodobé hodnoty. I když zrovna teď neplníme všechno na sto procent, pořád to může dávat smysl.

V dnešní době je zásadní dovednost umět dělat dobré volby pro sebe. Ne volby založené na tlaku, výkonu a povinnosti, ale na záměru.

Jak všechno stíhat? Odpověď je jednodušší, než se zdá

Odpověď není v tom, že by se dal čas ohnout tak, že z dvou hodin uděláme dvanáct. Ale v tom, že půjdeme do nadhledu. Do záměru.

Když víte, proč něco děláte, ten záměr se může naplnit i bez splnění všech dílčích „úkolů“. Protože naše mysl nás neustále tlačí do pocitu, že bychom měli ještě tohle a támhleto.

A já bych nám všem přála víc klidu v rozhodování a víc nadhledu.

I proto budeme nabízet jiné možnosti členství než jen měsíční – aby bylo víc klidu v tom, jak přijímat spirituální vedení a informace bez stresu a bez pocitu, že něco musíte.

Pokud vás to láká, ráda vás uvidím v Klubu Ty Sféry. Inspirace tam na vás čeká vždy. Dokonce i v prosinci, kdy máme pocit, že na nic nemáme čas.

Krásný den vám přeji.