Jak poznat spirituální ego?

Krásný den, dnes se potkáváme nad tématem, jak poznat spirituální ego. A rovnou říkám, že záměrem tohoto sdílení není, abyste hodnotili někoho dalšího. Je to pozvání k tomu, abyste to rozpoznali u sebe.

Naším úkolem opravdu není ukazovat prstem a říkat: „No jo, ten má to ego,“ jak jsem třeba někde říkala. Protože to je věc, která je zvenku relativně nezjistitelná. Říkám „relativně“, protože ano – jsou chvíle, kdy něco vycítíte, třeba že vám nějaký spirituální učitel nesedí, i když nevíte proč.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa

A v takových chvílích je fajn to nehodnotit. Hlava nám totiž hned začne nabízet různé příběhy – třeba že ten člověk má „ustřelené ego“, nebo naopak, že jsme to my, kdo „ještě není dost daleko“. Ale všechny tyto příběhy hladí naše ego – tak či tak. Proto je lepší nesoudit, ale zůstat pozorovatelem.

Ego není jen problém „těch druhých“

Spirituální ego se nevyskytuje jen u učitelů nebo veřejně činných lidí. Ano, tam ho můžete pozorovat snadněji, protože jsou víc na očích. Ale spirituální ego je v každém z nás. A viditelnost, počet sledujících nebo veřejné vystupování s tím nijak nesouvisí.

To, jestli vystupujete veřejně nebo ne, je spíš otázkou souladu s posláním vaší duše – jestli je součástí vaší cesty přinášet něco nového do světa, sdílet, učit. Se spirituálním egem to ale nesouvisí.

K natáčení a psaní na tohle téma mě vedlo moje vlastní poznání na cestě. A věřím, že to znáte taky – protože spirituální ego se často projevuje v obou polaritách.

Podceňování vs. přeceňování

Budu trochu generalizovat: často pozoruji, že ženy mívají tendenci se podceňovat. Říkají si: „Já nic neumím, nic nevnímám, moje vnímání není pravdivé…“ A naopak muži (a opět, generalizuji) mají tendenci se přeceňovat. Z několika zkušeností si udělají závěr: „Já jsem skvělý, nejlepší, rozumím tomu nejlíp.“

Není to pravidlo. Najdete muže i ženy na obou stranách. Ale důležité je umět si všimnout, kam má vaše spirituální ego tendenci sklouzávat právě teď.

Na své cestě jsem si prošla oběma póly. Na začátku, když se zvýšilo moje vědomí, jsem měla tendenci si myslet, že všechno vím, že všechno znám a ostatní to ještě nevidí. A později, když jsem šla cestou hlubokého sebeléčení, jsem se naopak cítila jako někdo, kdo nic nevnímá, nic neumí, nic nemá.

Spirituální ego má různé tváře

Často si myslíme, že spirituální ego je jen pocit nadřazenosti – „já jsem vyvolený“, „jen já znám tu správnou cestu“. Ale stejně nevyvážená je i opačná polarita – „já nic neumím“, „já nejsem dost“.

Obě formy jsou nevyvážené a často jen odrazem nějakého příběhu, který nám naše mysl servíruje. A přesně proto je důležité tyto příběhy nesoudit, ale jen je pozorovat a neulpívat na nich.

Já jsem měla to štěstí, že i když mi hlava nabídla jakýkoli příběh, málokdy jsem ho hned sdílela navenek. A zpětně to vidím jako dar – ušetřila jsem si tím spoustu konfliktů i vytváření iluzí.

Je úplně v pořádku, když si někdy myslíme, že jsme nejlepší učitel nebo léčitel na světě – dokud si dokážeme udělat legraci sami ze sebe. Stejně tak je v pořádku si chvíli myslet, že „vůbec nic neumím“. Obě fáze přejdou.

Ale pokud je začneme sdílet ven, psát o sobě negativní příběh nebo naopak kolem sebe budovat kult výjimečnosti, může to mít následky. V extrémech to vidíme ve světě – příběhy lidí (často mužů), kteří se postavili do role výjimečných bytostí, kolem nichž se vybudoval kult nebo dokonce sekta.

A většinou to nezačalo špatně. Často opravdu měli nějaké schopnosti, vnímání nebo dary. Ale zapomněli na svůj vlastní seberozvoj. A jejich spirituální ego převzalo kontrolu.

Ego hledá potvrzení venku

Vždycky se najdou lidé, kteří vám potvrdí, že jste výjimeční. Kteří se na vás budou chtít navázat, chtít vedení, záchranu, rady. Protože sami ještě nevstoupili do své moci.

A tady je to na nás, jestli budeme takovou závislost podporovat, nebo ne. Mít následovníky není žádný problém. Ale otázkou je, jaká je tam kvalita vztahu – je to čisté vedení, nebo závislost?

To, že měl někdo tisíce následovníků, nevypovídá vůbec nic o tom, jaký byl učitel.

Cesta jako studijní materiál

Pokud pracujete s lidmi nebo se na tu cestu připravujete, může být sledování těchto případů cenným studijním materiálem. Uvidíte, kde se to zvrtlo. A většinou to bylo ve chvíli, kdy člověk zapomněl na svůj vlastní seberozvoj.

Protože mysl, když jí to dovolíme, nám vždycky dá nějaký příběh – že jsme nejlepší, nebo že jsme nic. Ale pravda je hlubší. A k ní se dostaneme jen tehdy, když se ptáme: „Odkud ten příběh pochází?“

Možná zjistíte, že oba extrémy – „jsem výjimečný“ i „jsem nic“ – mají stejný kořen: zraněné vnitřní dítě. Trauma. Nezpracované téma. A že pravdivost není v příběhu, ale za ním.

A když se na to podíváte vědomě, s pokorou a odvahou, může přijít odpověď. Protože kdo se chytře ptá, jednou odpověď dostane.