Jak mě intuice stála zub

Krásný den vám přeji a vítám vás dnes u odlehčeného tématu. Je to příběh – příběh o tom, jak člověk někdy neposlouchá intuici, a věřím, že si v tom příběhu možná něco pro sebe najdete. Ano, týká se mého zubu a ten příběh vlastně začal už velmi dávno, někdy před patnácti lety, kdy jsem – už ani nevím za jakých přesně okolností – prostě přišla o sedmičku.

Byla to souhra více faktorů. Pokud jste aspoň trochu jako já a nevyrůstali jste třeba ve městě, ale měli jste vesnického zubaře, tak víte, že takový zubař vám to všechno vždycky tak jako „zaplácal“. Ale jakmile jste pak přišli do města, šli jste si to nechat opravit s nějakým schopným zubařem. No a moje sedmička už byla hodně narušená, byl tam nějaký zánět, takže musela jít pryč – nebo tehdy bylo prostě lepší řešení ji vytrhnout.

V té době jsem chodila k lékařce, které jsem věřila, protože jsme tam docházeli oba s partnerem a po těch amatérských zásazích nám opravdu hodně pomohla s mnoha problémy a zuby jsme dali tak nějak znovu do pořádku.

Jak vnější autorita přehlušila vnitřní hlas

V okamžiku, kdy mi sedmičku vytrhla, začala mě strašit. Pořád opakovala, že tam nutně potřebuju implantát, jinak mi horní zuby sestoupí a bude to strašně špatné. Pořád to připomínala.

Já jsem tehdy dlouho čekala, než se ten implantát vůbec udělal. Jednak proto, že jsme neměli peníze – a to je fakt hodně let zpátky – a už tehdy implantáty stály dost peněz. Ale celou dobu jsem na to myslela a v okamžiku, kdy jsme ty peníze měli, jsem si řekla: „OK, jdu na ten implantát, protože to ta zubařka říká.“

Velmi si to vybavuji doteď, protože zároveň jsem měla silný vnitřní pocit, že to nemám dělat, že tam prostě nemám chodit. Ale to je přesně jeden z těch případů, kdy vnější autorita přebije náš vlastní pocit. Někdy to nemusí být lékař – může to být učitel, rodič, nadřízený – kdokoli, komu přisuzujeme váhu. A jindy nám k umlčení intuice stačí naše vlastní mysl, která si to rozmluví: „Přece to potřebuju, jinak mi ten zub sestoupí.“

V mém případě to bylo respektování vnější autority. Pomohla nám, tak přece ví, co dělá. Nakonec jsem – myslím, že to bylo víc než po roce – našetřila nebo jinak sehnala peníze a šla na implantát.

Implantát, se kterým jsem nikdy nebyla spokojená

Kdo to zažil, ví, že implantát je šroub do kosti. Nebylo to nic katastrofálního, ale když to bylo hotové, vůbec jsem s tím nebyla spokojená. Umístili to tak, že jsem se prvních několik dnů kousala do tváře, než si tvář zvykla. Vypadalo to divně – ne že by se mi někdo díval na sedmičky, ale já sama jsem viděla, že tam ten zub prostě nepatří.

Kousání se časem srovnalo, ale špatně se to čistilo – nesmírně špatně. Prostě jsem s tím fungovala a žila.

A teď, po 13–15 letech, mi to přišlo znovu – ten jasný vnitřní hlas: „To už musí ven.“ Nebyla jsem s tím spokojená a občas se stalo, že jsem se o to znovu kousla.

Tentokrát už mám zubní péči na jiné úrovni. Konzultovala jsem to a poslali mě na speciální kliniku, kde dělají implantáty. Tam jsme se s panem doktorem i zasmáli, protože se mě zeptal, jestli jsem si to dělala sama – tak to totiž podle rentgenu vypadalo. Implantát byl špatně umístěný a k původnímu účelu – aby se horní zub opíral – stejně nedocházelo. Zuby se vůbec nedotýkaly, takže to vlastně neřešilo to, kvůli čemu jsem tenkrát na implantát šla.

Dohodli jsme se, že ho vyndáme. Pan doktor říkal, že sedmičky se obvykle nedělají, jen pokud má člověk opravdu velkou pusu – což není můj případ.

Vyndání horší než implantace – a komplikace navíc

Na zákroku jsem byla před pár týdny a vyndání bylo horší než nasazení implantátu. A po vytažení přišla komplikace – suché lůžko.

Pokud jste o něm neslyšeli, buďte rádi. Je to v podstatě odhalená kost, která bolí tak, jak si to dokážete představit, a žádné prášky na bolest nezabírají. Navíc je to obtížné diagnostikovat. Byla jsem několikrát v tom středisku, než jsem se dostala k původnímu lékaři, který to správně odhadl a začal léčit.

Měla jsem štěstí – známá mi říkala, že její manžel byl na pohotovosti osmkrát, než mu někdo odhalil, o co jde. Do té doby na něj koukali jen jako na simulanta: „No tak vám vytrhli zub, tak to trošku bolí.“ Ale tohle je úplně jiná bolest.

Teď se to pomalu dává dohromady, ještě to není úplně zahojené.

Proč vám to vyprávím

Protože intuici často neposloucháme a zaděláváme si tím na problémy. Ano, je populární říkat, že všechno, co nás potkalo, bylo k našemu prospěchu. Ale já s tím úplně nesouhlasím – přesně tyhle události jsou jen zbytečné okliky na cestě, kterým jsme se mohli vyhnout.

Ve svém životě vnímám dva velké záseky, kdy jsem neposlechla intuici a byla to zbytečná odbočka. První je tento zub. Druhá – z mládí, kdy jsem měla silnou intuici „tam nechoď“ a stejně jsem šla. Nedělo se nic trestného, ale na můj nervový systém to bylo moc a bylo to pro mě zbytečné trauma.

Ano, díky tomu možná dokážu do pole traumatu nahlédnout hlouběji a zpracovávat si víc věcí vědomě, ale co by se stalo, kdybych to neměla? Nic. Kdybych neměla ten jeden zásek méně, nestalo by se vůbec nic.

Kdybych nešla na implantát? Ušetřila bych si peníze, bolest a spoustu nepohodlí.

Co si z toho vzít

Naše hlava ráda hledá poučení všude, ale když cítíme, že někam nemáme jít, že něco nemáme dělat, a stejně to uděláme, bývá to zbytečný kotrmelec. Jsou situace, kdy to necítíme a stane se z toho trauma – to pak patří na naši cestu. Ale když to cítíme a neposlechneme, je to jen zkušenost, která se dala vynechat.

Důležité je, abychom se za to neobviňovali a nesnažili se všude hledat „velké poučení“. Ze zubu pro mě nic inteligentního nevzešlo – vím, co je suché lůžko, ale dokázala bych bez téhle znalosti žít.

Kdyby se naše hlava odpoutala od potřeby všemu dávat význam, mohli bychom se zaměřit na to hlavní: co si z toho vezmeme, aby to příště bylo jinak. Protože určitě přijde situace, kdy pocítíme intuici bez racionálního důvodu – a nebudeme se mít o co opřít, jen o ni. A to je výzva, na kterou nás všechny tyhle kotrmelce připravují.

Takže vám přeji, ať i ty výzvy, které teď v létě přijdou, zvládnete úplně s grácií.