Intuice vs. projekce mysli: Proč je tak těžké je rozeznat?

Mnoho z nás hledá v životě jasné vedení. Chceme vědět, zda cesta, po které jdeme, je ta „pravá“. Často se ale ocitáme v pasti vlastní mysli a ptáme se: „Je to moje intuice, nebo si to jen přeje (či namlouvá) moje ego?“ Rozlišení mezi těmito dvěma hlasy je jednou z největších výzev na cestě k sebepoznání.

[YouTube]

Prožitek, který nelze přenést slovy

Když se lidí zeptáte, jak poznají intuici, odpovědi se různí. Je to proto, že intuice je hluboce individuální tělesný prožitek. Je to pocit „zaklapnutí“, vnitřní klid nebo jasnost, která se těžko popisuje slovy.

Problém však nastává v tom, že naše vnímání těla je často zastřené nánosy bloků, strachů a traumat. Naše intuice je tam stále, ale my ji slyšíme přes filtr svých minulých zkušeností. Proto rozlišování není jednorázový úkol, ale celoživotní cesta seberealizace.

Mýtus: Intuice se pozná podle toho, že nás to „baví“

V dnešní době jsme si zvykli na koncept, že pokud nás něco nebaví, neměli bychom to dělat. Často pak zaměňujeme nadšení za intuici. Ale pozor – intuice nás může vést i k věcem, které jsou v danou chvíli nepříjemné nebo nudné.

Cvičíme, protože cítíme, že to naše tělo potřebuje pro zdraví. Uklízíme, protože vnímáme smysl v řádu. Intuice se neptá, jestli se vám to zrovna hodí do nálady. Naopak, velmi často přichází s informací, která se nám vůbec nehodí, protože narušuje naše egoistické plány a představy o tom, jak by náš život měl vypadat.

Mysl je sprinter, intuice maratonec

Proč je tak těžké je rozeznat? Jeden z hlavních důvodů je rychlost. Mysl je blesková. Okamžitě zaplňuje prostor scénáři, pochybnostmi a strachy. Nemá ráda ticho a prázdno.

Intuice naproti tomu potřebuje čas a prostor. Potřebuje ticho, aby se mohla zjevit. Pokud své mysli nedovolíme zpomalit a nevytvoříme v sobě „posvátný mezičas“ (stav, kdy staré už nefunguje a nové ještě nepřišlo), intuice nemá šanci se projevit. Mysl toto napětí nesnáší a snaží se ho okamžitě zaplnit jakoukoli aktivitou, jen aby nemusela čelit neznámu.

Chceme pravdu, nebo jen potvrzení?

Někdy intuici neslyšíme prostě proto, že ji slyšet nechceme. Hledáme znamení a odpovědi, ale ve skutečnosti podvědomě chceme jen „štempl“ na to, co už jsme si sami vymysleli. Chceme, aby nám vesmír potvrdil naše plány, ale nejsme připraveni na autentickou pravdu, která by nás mohla vyvést z komfortní zóny.

Role kopilota vesmíru

Představte si svůj život jako auto. Vesmír je síla, která ho do určité míry řídí, a vy byste měli být jeho kopiloti. Sedíte vedle, komunikujete, říkáte: „Tady ano, tohle mi dává smysl, teď zpomalme.“

Často se ale stává, že si vlezeme na zadní sedačku, otočíme se čelem vzad a začneme trucovat. Vesmír s autem jede dál, ale my jsme v odporu. Tento odpor nás vyčerpává a dříve či později narazíme do zdi. Cesta k harmonii začíná ve chvíli, kdy se znovu otočíme dopředu a začneme s vesmírem spolupracovat – i když nás vede cestami, které jsme si nenaplánovali.

Chcete jít v tomto tématu více do hloubky?
Zvu vás na webinář Vesmírná znamení, kde budeme podrobně rozebírat, jak číst vedení nehmotných sil a jak v našem životě figuruje princip, který můžeme nazvat „boží milost“.

👉 Své místo si rezervujte tady: Vesmírná znamení