Uchopit konkrétní životní lekci komplexně není vůbec jednoduchá záležitost. K tomu nám slouží cesta léčení. Pro její kompletní integraci je třeba se obeznámit s oběma polaritami – ignorací a fanatismem. Až po absolvování plné zkušenosti je člověk schopen najít harmonii a rovnováhu.
Dnes se podíváme na cestu uzdravení. Když máte v ruce těžce vylovené téma z vašeho nevědomí, měli jste ten „aha moment“ a došlo vám, jak vaše téma do té doby ovlivnilo váš život, snažíte se to změnit – tak co se stane na té cestě?
Vezmeme si příklad. Když máte někoho, kdo byl následkem nezdravé rodinné situace v mládí nucen se starat o své mladší sourozence. Byl nucen předčasně vyspět. Byla na něho dána zodpovědnost, která byla neadekvátní jeho věku. On si to téma táhne se sebou. A co se mu děje? Nejspíš se pořád o někoho stará a nejspíš ho uvidíte i v pečující profesi. A pořád jede ve stejném módu – může tam dojít k vyhoření, k nešťastným situacím nebo se zhroutí.
Bude toho na něho moc a bude z toho hledat cestu ven. A nějakým stylem si uvědomí, že: „OK, já se odmalička o někoho starám a je to pro mě nezdravé. Musím si to nastavit jinak.“ A co se teď může stát je, že se ten člověk najednou přepne do toho absolutního opaku. Řekne: „Já se už nechci o nikoho starat. Já na to kašlu a mám vás všechny (vy víte, kde). Já už se nechci o nikoho starat.“
Když máme téma starostlivosti, tak z jedné extrémní polarity „starám se o všechny“ přejde do druhé extrémní polarity „nestarám se vůbec o nikoho, jen o sebe“. Ale ono je to potřeba.
Vyhrocené situace jsou na cestě uzdravení velmi potřeba, protože si to musíte zažít.
Vy si musíte zažít celé spektrum toho konkrétního tématu, aby došlo k finálnímu uzdravení.
Takže takový člověk, co se vždycky o někoho staral a nikdy nedával sám sebe na první místo, dojde do absolutního extrému, kdy: „Budu jenom já. Budu se starat sám o sebe, o svoje potřeby. Všichni ostatní jsou mi ukradení.“ V této chvíli to může působit sobecky. Jenže v tomto módu pojede nějakou dobu. A když bude na sobě dál pracovat, tak se to téma hezky uzavře a on v podstatě dojde do středu. To je ten balanc. To je ta rovnováha, o které se tak hodně mluví ve všech spirituálních knihách.
Vy si projdete celý okruh té zkušenosti a vrátíte se do středu: do své rovnováhy.
Co se ovšem může stát je, že ten člověk sice dojde k nějakému uvědomění (za život každý z nás dojde k uvědomění), ale neabsolvuje celou cestu. Člověk nemusí jít aktivně na spirituální cestě, aby nějaké uvědomnění získal. To by bylo hodně smutné, kdybychom k žádnému nedošli. Kdybychom se zasekli v ranné dospělosti a celou dobu jsme to měli stejně, tak to by nebyl moc úspěšný život. To se prostě často nestává.
Může se stát, že člověk dojde k uvědomění, že jde do toho druhého extrému a zasekne se tam. Ale to potom není cesta k uzdravení. Rozumíte? Je zdravé, když je to dočasné. Jakýkoliv extrém je v podstatě žádoucí. Je to součást cesty. Ale je tam to „ale“, že to musí být dočasné. Když se ten člověk zasekne a nedejbože bude potom prohlašovat, že je to jediná cesta, jak může být šťastný a nemá to uvědomění o tom, že je to jen jeho zážitek, jen jedna část, jen jedno spektrum celé té zkušenosti, co tam mohl obsáhnout, tak se daleko nedostane.
Nebojte se toho, když to budete u sebe pozorovat. Ono se to samozřejmě dobře pozoruje až zpětně. Když si člověk řeší nějaké téma, začne se teď chovat nějak jinak a už si myslí, že to téma má vyřešené. A až později pozná, že ho v té chvíli ještě neměl vyřešené a že to chtělo ještě nějaký ten čas, aby tam našel rovnováhu.
A víte, jak poznáte, že máte nějaké téma vyřešené? Že vůbec nepřemýšlíte o tom, jestli ho máte vyřešené. Už vás to vůbec nenapadá.
Takže nebojte se těch extrémů. A můžete to vidět a pozorovat v daleko pragmatičtějších situacích.
Třeba v dnešní moderní době se dává důraz na zdravou výživu. Pro každého to znamená něco jiného. Ale vezměte si někoho, kdo o zdravé výživě nevěděl vůbec nic, nestaral se o to a teď si řekne: „Ty vole. Já mám 20 kilo nadváhu a musím s tím něco dělat.“ Začne to studovat. Začne vidět do té problematiky a teď se z něho stane takový stravovací fanatik. A to je právě ta druhá polarita. Striktně jede na zdravé jídlo, počítá si kalorie a kvůli tomu mu unikají nějaké společenské události, že je ohledně toho jídla takový fanatický.
A co se stane časem? Většina lidí dojde k tomu, že se to uklidní a zdravou stravu a nový životní styl nějak zakomponují do svého života. Ale tak, aby s tím mohli v pohodě žít. Tak, aby nebyli fanatičtí, ale zároveň tak, aby nebyl ignorantští. Tady máte na jedné straně ignoranci tématu a na druhé straně fanatismus tématu.
Můžete to zpětně pozorovat na svém životě v souvislosti s tím, kolik témat jste si prošli. Ta strava bývá častá. Časté bývá cvičení. A samozřejmě když člověk ohledně jakéhokoliv tématu uvízne v té fanatické fázi, není to zdravé.
Potřebujete dojít k rovnováze – ke středu. Ale k tomu středu nedojdete, když se budete snažit vyhnout té fanatické fázi. Rozumíte? Ono je to potřeba na té cestě k tomu uzdravení.
Vy a vaše tělo potřebujete zažít tu zkušenost opačné polarity.
Potřebujete mít opačnou zkušenost pro to, co jste doteď znali. Příště si něco povíme o životních tématech.