Klíčová vlastnost ke spirituálnímu úspěchu

Spirituální úspěch si přeje každý student. Přemýšleli jste někdy, jaký je rozdíl mezi lidmi, kteří poměrně rychle dosahují výsledků ve vlastní spiritualitě a těmi, kteří se motají na místě? Určitě by každý z nás přišel s různými důvody, proč tomu tak je – zkušenosti z minulých životů, nevhodně zvolená metodika, atd. Lidé s vysokou úrovní vědomí mají ale jednu vlastnost, díky které jsou schopni pružně reagovat na cokoliv, co jim život připraví.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa

Přepis videa:

Ahoj. Já vás vítám u dalšího videa. Jsem moc ráda, že vás tady vidím. Jsou to takové těžší témata a ono je taky zima, že jo? Kdy jindy je lepší období jít fakt do sebe, do svého nitra a teda fakt se poznat, odhalit svoje bloky, limity, programy než právě teď? Tak krásně před Vánocemi?

A už jsme se vlastně bavili o tom, jak lze pracovat s emocionálními spouštěči za tím účelem, abychom se víc poznali, abychom si odhalili ty staré programy. Bavili jsme se o metodě sebedotazování, která je strašně cenná konstantně a po celý život. A tato metoda pomáhá člověku víc a víc. 

Spirituální úspěch – klíčová vlastnost

A dnes se budeme bavit o klíčové vlastnosti, kterou mají nejúžasnější duchovní lidé. Lidé, co mají reálné výsledky, reálně jsou celkem daleko nebo dost daleko (podle toho, jak se na to díváte) nebo jsou to dokonce realizovaní mistři. A tou vlastností je zdravá sebekritika.

Já jsem na své vlastní duchovní cestě potkala takových lidí, kteří se na ne nezbytně dlouhou dobu zasekli v nějaké fázi sebeklamu. Nenechte se mýlit v tom sebeklamu. Je to taková součást ty spirituální cesty. Ne, že by se tomu někdo vyhnul. 

Spirituální úspěch a sebeklam

O co tam ale jde, aby se tam člověk nezaseknul? Protože tam už se potom lidé zaseknou v nějaké fázi, kdy neumí rozlišit, co je ta intuice a co je ta mysl. A místo toho, aby furt pokračovali na odkrývání těch starých vzorců a fakt je odlupovali jak cibuli (jako vrstvu po vrstvě), tak si začnou nalhávat a obracet tu pravdu tak, aby to pasovalo tam, jak zrovna potřebují.

Praktický příklad s nevyžádanými radami

Geniálním příkladem jsou lidi, co dávají nevyžádané rady anebo dělají nějakou nevyžádanou pomoc. Ono to někdy nezůstane jenom u toho slovního vyjádření, že jo? Lidé někdy něco podniknou a zasahují někomu do života, aniž by o to byli požádaní.

Ti lidé si jsou schopní nalhat, že to dělají díky tomu, že dostali nějaké vyšší vedení, díky tomu, že vám pomáhají z čistého srdce a bla, bla. V žádném z těch případů to není pravda. Jsou tam pouze staré programy. A ty programy jsou o tom, že ti lidé chtějí být potřební, chtějí být vidět a chtějí se cítit důležitě.

Spirituální úspěch spočívá v odhalení těch programů

Když se na to kouknete, tak to jsou všechno strašně sobecké programy. Vůbec to není o těch druhých lidech, protože jestliže chcete někomu pomoct i tou radou a ten člověk to nechce nebo si o to neřekl, tak je to o vás, ne o těch druhých lidech.

A můžete mi věřit, protože i já jsem byla v té pozici. Na začátku spirituálního vývoje jsme tam byli všichni, kdo dával ty nevyžádané rady. A zpětně jsem si uvědomila, jak vlastně ale proč? Co bylo tím pravým důvodem? Taky jsem si chvilku nalhávala, že chci pomoct těm lidem, ale to prostě není pravda.

Když chce člověk nejvíc pomoct druhému člověku, tak mu aktivně naslouchá s otevřeným srdcem a s empatií. A je li požádán, tak může poskytnout tu radu nebo pomoc. Anebo když teda cítí nějaké nutkání, kterému zatím nemůže zamezit, tak se může zeptat: „Chceš radu? Chceš pomoc?“ A dostane odpověď a podle ní by se měl zařídit. 

Kdy se vyskytuje objevuje tento sebeklam

Když to tak řeknu, tak na spirituálním poli je to strašně časté u začátečníků. I když nechcete, oni vám budou kecat do života. Samozřejmě, že je to úplně jiné, když k někomu jdete a žádáte ho o radu, že jo? Když jdete k nějakému léčiteli nebo na konzultaci, tak jasně, tím, že tam jdete, tak je teda žádáte o radu. To je něco úplně jiného. 

Spirituální úspěch a práce se stínem

Takže lidé si dokážou nalhávat strašně moc věcí. Dokážeme si nalhávat, že naše motivy jsou daleko čistší a ryzejší jenom proto, že je to hezčí. Místo toho, abychom si opravdu vyhrnuli rukávy a makali na tom svém stínu, na té práci se stínem, protože ta je dlouhodobá, tak tam dochází k nějaké iluzi, že když člověk dejme tomu prošel nějakým základním probuzením, základním pročištěním, tak má prostě hotovo.

Ono někdy je to hotovo. Nebojte se, že ta práce se stínem je taková, že to nikdy nekončí. Ono to většinou končí v tom momentě nebo chvilku po tom momentě, kdy si člověk myslí, že to nikdy nekončí. Ono to má někde konec. 

Spirituální úspěch a nebezpečí chybějící zdravé sebekritiky

Ale problémem je, že lidé to ani nezačnou kvůli tomu, že nemají nějakou zdravou sebekritiku. Když chci něco podniknout, když chci někde něco napsat, když chci nějak jednat, tak já jsem vůči sobě upřímná i za cenu toho, že si v nitru někdy řeknu: „Ježíš, to jsem ale byla blbec. Ježišimária.“ A sama se tím motivuji.

Když mi třeba někdo napíše nějaký email, který nemusí mít zrovna nějaké urážky nebo jít do extrému, ale dejme tomu není hezký a já bych měla tendenci mu něco odepsat, tak si tam můžu nalhat, že je to v nějakém směru prospěšné, ale v podstatě co to je? Potřebuji ho přesvědčit o svoji pravdě, že jo? A proč by člověk potřeboval přesvědčit někoho o svoji pravdě, kdyby si jí byl opravdu jistý? Nedává to smysl. 

Důležitost sebeanalýzy

Takže velice kriticky nahlížím na své akce, myšlenky, emoce. Člověk se prostě analyzuje. Nemusí to s nikým sdílet, že jo? Ale člověk má ta vědomá rozhodnutí. Ono se to zase dostane do nějaké automatické podoby, až člověk opravdu projde tím největším odlupováním cibule, tam už se potom dá říct, že jedná automaticky z nějakého čistého vědomí a nemusí o tom přemýšlet. Ale v západní společnosti není v této fázi skoro nikdo. 

Přínos fáze sebeklamu

V současné spirituální komunitě je ta tendence nepřiznat si pravdu naprosto odstrašující. Jestliže je to jenom fáze, tak je to naprosto v pohodě. Nikdo moudrý z nebe nespadl. Dá se říct, že spadl, ale pak jsme si to zkazili, že jo? Ale prostě je to v pohodě, jestliže je to jenom fáze, a pak se na to ohlídnete a řeknete si: „Panebože. Ještě, že jsem to tenkrát neřekla nebo jsem to neporadila tomu člověku.“

A člověk je zpětně rád, protože si tam opravdu odhalí ty staré programy a ty bloky, které mu zasahovali do toho jednání. A já odmítám jednat na autopilota, takže na základě nějakých mých bloků, nějakých programů méněcennosti, nepochopení, neviditelnosti, nedůležitosti a dosaďte si tam, co chcete. Všichni máme spoustu těchto témat. Nevyhnou se nikomu z nás. 

Spirituální úspěch a rozdíl mezi lidmi

Buďte k sobě kritičtí. To je to, co odděluje člověka, který celou dobu jenom něco hledá a zkouší něco spirituálního a v podstatě nemá žádné výsledky, a člověka, který má ty výsledky, protože ten člověk, který je k sobě zdravě sebekritický, možná je lepší slovo analytický, protože není potřeba se kritizovat.

Je potřeba si odhalit ty motivy, ale nikoliv se za ně trestat.

A ten člověk, který je toho schopný, si prostě řekne: „Aha, tak já takhle reaguji, protože tam mám ten program z dětství. Jo, vzniklo to v této situaci. Mhm, chápu. Tak já to příště udělám jinak.“ Ten člověk, který je duchovně vyspělý, je ochotný měnit svoje motivy, ty zajeté koleje. 

Závěrečné shrnutí

Asi nevymyslím krásnější příklad než ten s nevyžádanou pomoci. Takže až k vám někdo přijde s nějakou osvědčenou radou, s osvědčeným tipem, jak si máte žít svůj život nebo co máte zrovna dělat, aniž byste ho žádali o tu radu, tak se můžete jenom usmát a říct: „OK, dík, ale až já budu chtít radu, tak já si o ní řeknu.“

Je to ale jenom jeden příklad z milionů. Lidi, kteří si něco nalhávají, vidíte na každém kroku. Já jsem to teď viděla v nějaké úžasné diskuzi u nějakého spisovatele a nějaký jeho „hejtr“ (teď se tomu tak říká) mu cosi poslal, kde mu vyloženě sprostě nadával a na konci mu psal: „Doufám, že jsme OK.“ A pak na to koukáte, jestli to ten člověk myslí vážně. A jo, ti lidé to myslí vážně, protože oni si to neuvědomují.

Nemůžete v jedné větě někoho strašně pourážet a na konci mu napsat: „Doufám, že jsme OK.“ A něco na podobné bázi (ty kontrasty) vidíte všude. Všímejte si toho. Nemusíte to kritizovat. Není vůbec žádoucí, aby člověk měl v sobě ty tendence kritizovat, ale buďte si vědomí toho, co děláte. A buďte ochotní si přiznat, že něco neděláte dobře anebo že něco děláte na základě nějakých programů, které třeba předtím fungovali, ale teď už nefungují. Takže buďte otevřeni ty změně. Tak. Myslím si, že je to až až. A já se na vás budu těšit u dalšího videa.