Co hledám v Himalájích

Dnešní díl podcastu bude taky takový vyprávěcí a třeba v něm najdete inspiraci i pro své vlastní cesty. V minulosti jste mě už slyšeli mluvit o silových cestách, o tom, v čem jsou jiné než „normální“ cestování nebo klasická „poznávačka“. A když budu mluvit o Himalájích, tak mluvím právě v tomto kontextu silových cest.

Já tam nejezdím jenom na dovolenou. Já tam jezdím na silovou cestu pro nabrání síly, energie, požehnání a omytí karmy pro svoji duši.

Proč se vlastně jezdí na silové cesty

Ty konkrétní záměry můžou být různé, ale pořád je to cesta konaná za účelem rozvoje duše. A víte, že já mám ráda Indii.

Hodně krát už jsem tam byla, naposledy – no, to není ani rok. A samozřejmě se tam chystám příští rok zase, letos už se to nestihne. Naposledy to byla Kumbhaméla, a když se bavíme o Indii, tak já jsem vlastně nebyla pořádně v té himálajské oblasti.

Nejvýš, co jsem byla, byl Rishikéš a pár jeskyní v okolí. To bylo skvělé, ale jinak mám Himaláje z indické strany pořád neprozkoumané. A přesto mě to tam táhne, i když já to tak mám vždycky – musí mě to místo zavolat.

Proč mě teď zavolal Bhútán

A to volání teď bylo rozhodně Bhútán. Takže příští týden (no vlastně už tento) odlétám. Proto teď pár dílů podcastu nebude – jednak tam není úplně jistý internet, a jednak ho ani nechci. Na silových cestách ráda vypínám elektroniku úplně, a když můžu, nejsem vůbec dostupná.

Na Kumbhaméle to například vyvolalo trochu paniku, protože tam bylo ušlapáno několik desítek lidí a mně psala kamarádka – reportérka. A já jí odepsala asi až za čtyři dny. Takže být offline může být někdy nepraktické, ale k některým cestám to prostě patří.

Proč právě oblast Himalájí

Moje spirituální cesta je eklektická. Nejedu jen jeden proud. Za život jsem dostala do rukou mnoho nástrojů, které používám pro svůj rozvoj, a žádná jediná cesta není výhradní. Ale tahle oblast – Indie, Tibet, Nepal, Bhútán – to je kolébka veškeré spirituality.

Odtud vzešla spiritualita, která není dogmatická. Kde stovky a tisíce let platí, že jsou různé přístupy k Bohu, ale pořád se na sebe mohou dívat jako na přátele. Z této kolébky vzešla jóga, tantra, hinduismus, tibetský buddhismus – a každý proud používá trochu jiné praxe, ale základ je stejný.

Tantrický buddhismus a moje životní cesta

To, co mě zavolalo tentokrát, je určitě tantrický buddhismus. A teď nemluvím o tantře ve smyslu, jak ji známe na Západě. Existuje tantra pravé a levé ruky – klidně si to vyhledejte, pokud vás to zajímá. Ale to, jak se liší a jak se spojily v mém životě, to je silná část mé cesty. Tyto směry propojuji, používám a cítím je jako autentické vrstvy svého života.

Proto jedu do Bhútánu – naslouchám volání. A čeká mě tam hodně pobytu v Himalájích.

Jak jsem poprvé zažila Himaláje v Nepálu

Poprvé jsem byla v Himalájích, když jsme jeli do Nepálu. Měla to být klasická poznávačka, ne silová cesta. Nakonec byla. A nic nešlo podle plánu.

A to je to, na co jsem v Indii zvyklá. Je to důvod, proč zatím úplně nevypisuji retreat přímo v Indii – lidé očekávají pevný plán. Ale tam nic neprobíhá podle plánu. Všechno se mění, a jestli původní program vůbec zůstane, to nikdo neví. Potřebujete obrovskou flexibilitu.

A už teď – pár dní před odletem do Bhútánu – se zase všechno mění.

Jak nám v Nepálu odřekl průvodce

Pamatuju si, že jsme tenkrát měli jet s průvodcem. A on den před odjezdem prostě zrušil účast bez náhrady. Takže jsme museli vyrazit sami. Já jsem tehdy chtěla cestu, kde se o mě někdo postará. Roky jsem byla ten člověk, který organizuje, plánuje a táhne skupinu. A já už nechtěla.

A dopadlo to přesně tak, že jsem zase dělala to stejné.

Ale byla to skvělá cesta. Vždycky říkám, že všechny tyhle změny nakonec vedou k ještě lepší variantě, než jsme si dokázali představit.

Setkání v horách, na které nikdy nezapomenu

Vybaví se mi výjev z 4200–4500 metrů. Ráno, ticho, zima, energie hor, jemné světlo. A tam stál jogín. Bosý. V bílé plátěné košili. Jen stan – spíše plachta. Dělal ranní sádhanu při východu slunce. A byl to běloch.

Nebyl tam, když jsme se vraceli. Takoví lidé putují Himalájemi. Někteří jsou místní, mnozí ne. Ale žijí v askezi, žijí v praxi, žijí čistě.

A takový okamžik je jako hluboký dotek pravdy.

Jogíni v Himalájích – a proč tam vlastně jsou

Himaláje jsou plné jeskyní, některé přístupné, jiné vůbec ne. A v nich žijí jogíni, kteří dělají obrovskou práci. Meditují za celou planetu. Udržují energetickou rovnováhu světa. A my to často vůbec nevidíme.

Když jste v horách, cítíte tu energii. Obrovská síla elementu země, ohromná masa hor. A k tomu spirituální síla těch lidí, kteří tam praktikují.

Vím jistě, že mě čeká hora Kailáš. Nevíme kdy. Ale vím to. Na Kailáš se nelezou vrcholy – obchází se kora. A je to hora Šivovy energie, absolutního ticha a vědomí. Svatá pro hinduisty, buddhisty. Mluví o ní všechny proudy.

Co čekám od Bhútánu – a proč to bude zase jiné

V Bhútánu jsou místa spojená s Mačík Labdrön, mistryní 12. století, se směrem Vajrayoginí, se kterým se velmi identifikuji. Cítím k tomu hluboké volání. Mám nějakou představu, co mě tam táhne – ale silové cesty vždy překvapí.

Stejně jako můj příběh s aktivací Lingamu ve Váránasí – to nenaplánujete.

Himaláje jsou jen jedny. Obrovská síla elementu země. Krása, náročnost, majestátnost. Ale hlavně: spiritualita těch zemí je ukotvená v srdci. Tady je kolébka duchovnosti. A přesně tudy Himaláje procházejí.

Jsou tu chrámové komplexy, kláštery, ale i putovní jogíni. A ti dělají sádhanu pro nás všechny. To se dá cítit.

Takže – tohle je odpověď na to, proč mě lákají Himaláje. Až přijedu z Bhútánu, určitě vám povím víc.

Pokud máte otázky k Himalájím, různým tradicím nebo silovým cestám, klidně se ptejte. V Klubu Ty Sféry se o tom bavíme často. A já se na vás těším zase příště.