Proč neslyšíš intuici a co s tím?

Krásný den, dnes opět na téma intuice. Minulý týden jsem sdílela osobní příběh, na kterém jsem ukazovala, jak je těžké pro nás tu intuici rozeznat. Byl tam ten faktor nějaké autority, že nám do toho ta hlava kecá, vymlouvá nám to a podobně.

Dnes se o tom budeme bavit dál v kontextu, proč tu intuici teda pořád neslyšíš a co s tím. Rozdělila jsem to do takových sekcí, o kterých se pobavíme. A ten důvod je ten, že mi od vás přišly komentáře, kde vlastně řešíte, že pořád máte s tou intuicí problém.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa

V tom smyslu, že si nejste jistí, že jste na ni správně napojení a tak podobně. Nás nikdo neučí se na intuici napojovat. A byť tady tu vlastnost máme vrozenou, tak už i v prenatálu o ni dokážeme přijít díky těm podmínkám, za jakých se rodíme a do jakých se rodíme.

Takže byť by někdo mohl říct: „Ale intuice je něco, co už stejně máš v sobě.“ Někdo to neví tak jasně, ale potřebujeme se k tomu nějak dostat. A můj osobní spirituální rozvoj se dá považovat za poměrně intenzivní.

Jinak je to opravdu má práce a je to má priorita v životě. Hodně lidí to tak nemá a je to v pořádku. Pro mě je to maximální priorita, protože v tom jsem vždycky viděla to osvobození duše, tu svobodu, a ne externí, ale tu vnitřní – právě od těch svých věcí.

Intuice není zadarmo

Takže se dá říct, že jsem na tom svém rozvoji fakt makala. A tohle spojení spoustu lidí odradí. Jsem si toho plně vědoma, nebo to v nich vyvolá nějaké nepříjemné pocity.

Ale já jsem věděla, proč to dělám. To je něco, když vám nedělá problém držet disciplínu – nevím, třeba ve cvičení – protože vidíte ty výsledky, že se cítíte líp, že to fakt funguje. A já to takhle vždycky měla s těmi spirituálními praxemi, s meditacemi a s tímhle seberozvojem okolo.

Takže já jsem věděla, že to funguje. Nemám problém na něčem makat, když v tom vidím smysl. To, jak jsem se bavila už v dřívějším podcastu, prostě: těžká práce není sprosté slovo.

Nemusí nás všechno šíleně bavit, a nevím, jen dělat to, když se zrovna na to cítíme. Prostě když v tom vidíme smysl, tak je to dostatečná motivace. No a proč vám to vlastně říkám? To je kvůli tomu, abyste to uchopili do kontextu.

Když jste například ten svůj rozvoj zatím neměli třeba takhle prioritní jako já, tak si ještě můžete představit vlastně v porovnání – byť každá cesta je samozřejmě jiná – to, jak my máme nerealná očekávání, že vlastně se ta intuice někde vynoří sama, bez toho, aniž by se to odpracovalo. A já se tomu svému rozvoji věnuji přes deset let.

Je to velmi dlouhá doba a dokážu říct, že se na svoji intuici opravdu můžu spolehnout – a dělám to tak až v poslední době, dá se říct. Nebo poslední rok, dva. A tomu předcházelo x let opravdu intenzivní práce. A já ji doporučuji nepřeskakovat a nějak se samozřejmě netrestat za to, že nevidíte rovnou ten výsledek.

Jasně, každý z nás má ty záblesky intuice v průběhu života, ale prostě se nedivit tomu, že ještě nejste schopní tu intuici poslechnout vždy a všude, když to ještě nemáte odpracované. To není nic divného. To je úplně běžné. A naopak lidé, kteří si myslí, že takhle to není, že se to odpracovat nemusí, tak jsou chycení v nějaké iluzi. A o té vám ale řeknu v dalším díle.

Oblasti, kde se to musí odpracovat

A jaké jsou ty oblasti, ve kterých se to musí odpracovat? A říkám „jako by“, protože samozřejmě to, co si každý představí pod prací, je něco jiného. Častokrát je to jen – v uvozovkách – jen změna vnitřního nastavení. Na venek se jako by nezmění nic, děláte stále to stejné, ale v tom vašem nastavení se něco změnilo.

Někdy je to tak, že změníte své vnitřní nastavení a tím pádem děláte něco jiného. Máte jiné akce a podobně.

Mentální zahlcení

První tou oblastí je mentální zahlcení. Obecně lidé, samozřejmě v západní společnosti, jsou zahlcení. Je tam takzvaný overthinking – přílišné přemýšlení.

Nemáme svou mysl pod kontrolou. A když to tak není, tak je to, jak se říká – zlý pán. Mysl může být a měla by být dobrý sluha. Ale když je to váš pán, tak je to problém.

Takže nemáme dostatečné vědomí – zatím, dodávám opět „zatím“ – proto, abychom tu mysl začali pročišťovat, projasňovat, dokázali tam dávat tu pozici pozorovatele. A tudíž se tam vlastně vytvářel prostor pro tu intuici. Práce s myslí, se svými myšlenkami – a to teď nemyslím přepsání nějakých vzorců, ne – ale opravdu zklidnění té mysli a dostání pod určitou kontrolu je základ k tomu, abychom k té intuici měli trvalý přístup.

Emoce

Dalším takovým velkým balíčkem jsou naše emoce. Emoce úplně stejně jako mysl dokážou zakrývat naši intuici. Já jsem to zmiňovala již mockrát a zmíním to znovu.

Emoce se nerovnají intuici. Já tomu rozumím, že je to nějaká fáze vývoje ve společnosti – kdy vládl všemu rozum a rozum byl posvátný a nic jiného. Tak teď se to přesunulo na myšlenku „dělám jen to, co cítím“ – a „tohle se mi nelíbí“, takže to nedělám, nebo „to tam necítím“, takže to nedělám. Nebo: „to je moc těžké, takže to nebudu dělat“.

Ani mysl, ani emoce nám nedají přístup k intuici.

Intuice může říkat, že ne, že to není pro nás. Ale to „ne“ je pevně zakořeněné v klidu. Nemá to emoční náboj. Je to klidné, ale pevné rozhodnutí. Intuice – spíše než cokoliv jiného – je spíše vědění.

Prostě víte, že „tohle ano“ a „tohle ne“.

Já vám přeji hodně štěstí při rozhodování, ať čím dál více umíte rozeznat, zda to intuice je nebo není. A příště si řekneme, co intuice rozhodně není – protože skrze to někdy lépe rozeznáme, co to tady doopravdy je.