5 chyb na cestě seberozvoje

Krásný den, vítám Tě u nového dílu podcastu. Tentokrát na téma 5 chyb na cestě seberozvoje. Odvážně jsem to nazvala chybami, ale jsou to spíše zkušenosti. Vidíme to zpětně, když se ohlédneme za naší cestou, kde jsme co udělali, a kde to mohlo být třeba rychlejší. A to je vlastně záměr tohoto podcastu, že v některých fázích nemusíte setrvávat nezbytně dlouho. A možná to bude jen naťuknutí, že to jde jinak, že to jde někam posunout. A že je to jen nějaká fáze. Takže z tohoto pohledu to berte, že je to prostě cesta.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit video

Přepis videa:

Mnohé z těchto chyb jsem dělala také, nebo se v nich prostě poznávám. Velmi se s nimi identifikuji, a určitě by bylo lehčí i tenkrát pro mě, kdyby mi někdo občas zkrátil cestu. Nicméně já jsem opravdu vděčná za to, že mám jakési silné ochranné vazby v podstatě vůči tomu, jak moc scházím z cesty v životě, nebo nescházím.

Vždycky, když jsem si myslela, že něco velmi chci, a v podstatě okolnosti mně nedovolily do toho jít, v tu chvíli mi to samozřejmě připadalo jako strašné neštěstí, protože jsem to prostě chtěla. A zpětně se ukázalo, že to bylo jenom a jenom dobře. A uvědomuji si, že ne každý má takové štěstí. Že někoho ten život tak nepodrží.

Proč to tak je? To může být hromadou důvodů. Do toho asi nemusíme zabíhat. Prostě někdo takové štěstí zrovna nemá. Já to jako štěstí zpětně beru, protože v těch situacích jsem to taky jako štěstí vůbec nebrala. Ale moc si uvědomuji, že tam nad mým životem funguje něco, co mě docela pevně drží v té lince seberozvoje. Ale ne každý to tak prostě má. A někdo se v tom trošku víc ztrácí. Tak to byl můj motiv, proč vůbec natočit tento díl podcastu.

Přijměte zodpovědnost a věnujte se samostudiu místo čekání na vnější záchranu

Úplně prvním bodem, tady mám, že vlastně člověk nechce studovat sám, sama. A to je něco, s čím se taky identifikuji. A potkává to lidi hlavně na začátku cesty, kdy se jim něco stane. Nastane tam spirituální probuzení. Ano, může to být buď náhlá akce, nebo nějaká pozvolnější, ale najednou vlastně se jim otevře celý nový svět nějakého vnímání, nějakého potenciálu a zkoumání. Ego samozřejmě v tomto bodě ještě velmi, velmi úřaduje.

Takový člověk už v dnešní době má k dispozici miliony a miliony zdrojů, ze kterých může studovat, kde se co přiučit. A myslím si, že v této fázi je to to nejdůležitější, co člověk může udělat po spirituálním probuzení. Prostě začít studovat, zjistit, co se děje, a uvědomit si, že v tom nejste sami, že ty zkušenosti má i někdo jiný. Ale je to relativně samotářská fáze. A to je ten kámen úrazu.

Protože, my se s tím nechceme smířit, že nás vlastně čeká nějaká práce, že nás čeká nějaké úsilí. My často v tomto bodě máme pocit, že už jsme toho hrozně moc v životě zažili, a nemáme zapotřebí něco nového. A snažíme se tu odpovědnost házet na druhé.

Byl to i můj případ, takže to nějakým způsobem neodsuzuji, ale je to naše zodpovědnost sehnat si ty informace. V tomto bodě prostě někteří lidé mají pocit, že mají oprávnění k tomu, aby se jim někdo věnoval se zvláštní péčí, protože si vlastně připadají sami. A že jsou s tím zážitkem a s těmi zkušenostmi sami.

Ale oni ve skutečnosti vůbec nejsou. Což by zjistili, kdyby vynaložili úsilí pro studium. Takže oni jakoby „řvou“ o pozornost různými způsoby a vyžadují pozornost. A přitom je to tahle fáze, která by měla být o nich. Nedávat tu zodpovědnost do rukou někomu jinému, ale vzít si ji zpět, a prostě studovat, zjistit, co se mi děje, proč se mi to děje, jaká je cesta ven. Nebo, co bych mohla udělat. Ale to je fáze studia. Dnes je na internetu mnoho učitelů, mnoho mistrů. A informací můžete najít velmi mnoho.

Není cesta psát někomu, „jako mně se stalo tohle, co s tím?“ Protože tyhle informace jsou veřejně dostupné, ale vyžadují úsilí je najít. A když se obracíme na někoho: „hele, ty mi pomůžeš, jo?“ Tak vlastně říkáme: „já nemám čas to hledat, ale ty ho budeš mít, aby ses o mě staral“. A to je prostě nesmysl. Na začátku, z nějakého důvodu, to naše ego má rádo, a vlastně to tak dopadne.

A jestliže najdete nějakého učitele, který ještě nemá úplně stanovené v pořádku hranice a přistoupí vám na tuto hru, tak je to akorát zdržení na vaší cestě. Protože VY potřebujete tu fázi toho samostudia.

Jak překonat ego a dosáhnout skutečné změny

Dalším chybou je netrpělivost. A ta se s přechozím prvním bodem samozřejmě pojí, a to souvisí, protože zjistíte, že ono to nejde tak rychle, jak si člověk myslel.

To je také další věc, co nám ego říká. No tak, ale tak teď přece vím víc než ostatní, že jo? Chápu toho víc než ostatní, vidím, že to jde jinak, a ostatní to nevidí a podobně. Prostě se tam pořád umocňujete na pocitu nějaké výjimečnosti. A s tím ale přichází nějaké vystřízlivění, kdy člověk zjistí, že ta změna, kterou hledá nejdřív ve vnějším světě, se musí stát nejprve vevnitř. A zpravidla to nejde tak rychle, jak si představujeme.

Respektive ještě jsem nepotkala člověka, který by mně hlásil, že „jo, já jsem s tím úplně byla v šoku, jak to hezky odsýpalo, a jak jsem dělala změny a pokroky v seberozvoji“. Spíše je to o tom, že jsou ti lidé frustrovaní, připadá jim, že se nic nehýbe, že se nic neděje. Ale když se kouknu z většího časového úseku zpětně na svůj život, tak samozřejmě tu změnu vidím.

A netrpělivost při dosažení nějakého výsledku je častý problém. Já se s tím pravidelně u klientů setkávám, kdy se chtějí naučit spirituální komunikaci, a chtějí to ze dne na den z nějakého důvodu. A nejsou schopní třeba vydržet ani ty tři měsíce, kdy to vyučuji.

Tak to jsou jen prostě mechanismy ega, a ve výsledku vás to taky zdrží na cestě seberozvoje. Protože když tu netrpělivost nepřekonáte, prostě se nenaučíte trpělivosti, tak co? Tak vás to povede k dalším bodům, a zbytečně vás to zase vychýlí z té vaší cesty.

Klíč k úspěchu spočívá v pravidelné praxi a soustředění na cíl

Třetí chybou je nedostatek disciplíny. To je právě, asi bych řekla, že je to takové celospolečenské, protože v dnešní době máme na výběr opravdu mnoho, z čeho můžeme čerpat, z čeho můžeme brát se vzdělávat a podobně. Jenže všechny tyto způsoby a cesty vyžadují, aby to fungovalo. Vyžadují disciplínu. Vyžadují to, že to člověk reálně bude praktikovat, a o tom se ještě budeme bavit.

A disciplína je něco, co se jako nenosí. Nemluvím o disciplíně ve smyslu tvrdé ruky, jedeme přes mrtvoly, vůbec, ale o nějaké vnitřní disciplíně, která nás drží v tom, že máme na zřeteli  nějakou svou vizi, čeho chceme dosáhnout, tam prostě být musí. A když tam není, tak jsme velmi povrchní. O tom se ještě budu bavit v dalších bodech.

Jak vytrvalost a soustředění na jednu cestu vedou k opravdové změně

Čtvrtým bodem je skákání z jednoho na druhé. Čtvrtou chybou, a tam vlastně nás dostává ta netrpělivost a nedostatek disciplíny.

Prostě si řekneme: „No jo, tak tohle nás zajímá dva dny. Dva dny to nefungovalo, tak jdu zkusit něco jiného.“ Jdu zkusit tuto metodu.  A je to fakt jak „zrcadlení“ té netrpělivosti a touhy po rychlých výsledcích.

Kolik lidí jsem už zažila, kteří prostě nechtěli meditovat žádným způsobem, ani těch deset minut denně, a hledali různé zkratky, přes různé metody, nějaké náhlé změny stavu vědomí, různé způsoby dýchání a podobně. Jenže to vám neudělá trvalou změnu. Pokud to myslíte se svým rozvojem vážně, musíte to podpořit každodenními akcemi, každodenními praktikami a každodenní disciplínou.

A když budete skákat z jednoho na druhé, to přirozeně patří do té první fáze, ale tam má být spíše studium, než abyste si to všechno museli vyzkoušet v praxi. To prostě nemusíte. Dneska je spousta metod seberozvoje a všeho možného. Nemusíte si vyzkoušet opravdu všechno.

Když máte silné vnitřní vedení, tak vás to nenechá uhnout úplně někde bokem. Proč? A s tím souvisí i poslední bod. Když se tohle děje, ta poslední chyba je setrvávání na povrchu. Potkala jsem mnoho lidí, kteří tvrdí, že seberozvoj dělají 30 let, ale reálný výsledek ve svém životě nevidí. A to je ono.

Oni všechny tyto chyby vezmou, myslí si, že je někdo zachrání, jsou netrpěliví, nemají disciplínu a skáčou z jednoho na druhé, zrovna co je moderní, to zkouší. A tím stylem setrvávají na povrchu. Prostě nikdy nejdou do opravdové hloubky, do toho, co pravá spiritualita nabízí.

V nějaké fázi cesty je to o tom, že si člověk řekne: „Tohle je pro mě a tohle ne.“ A setrvá i přes překážky v nějakém směru. Mnozí velcí učitelé a mistři doporučovali klidně i jednoduché praktiky. Ale lidé u toho nejsou schopni vydržet, protože se jim to zdá málo. Zdá se jim to málo, zdá se jim to pomalé, a právě proto dělají všechny chyby, o kterých jsme mluvili.

Ale jasně, žijeme ten život víc v bdělé přítomnosti, v tom přítomném okamžiku, dá se říct vědomě, skrz všechny ty aspekty, všechny ty praktiky nám k tomu pomáhají. Ale někdy stačí jen jedna, a vytrvat u ní.

Takže to byly ve zkratce nejčastější chyby, které vedou k tomu, že člověk se nedostane do hloubky. Že člověk nemá reálné výsledky, a když se s takovým člověkem potkám, tak oni to nesnášejí. Ale pro mě je někdo, kdo vlastně nemá žádnou praxi, nevyzkoušel žádnou energetickou praxi, tak je začátečník.

A zkuste to říct někomu, kdo má za to, že 30 let se sebe rozvíjí. Já tomu rozumím, i těm důvodům. Ti lidé díky těmto všem chybám a výhybkám, sabotují svůj úspěch, protože se bojí reálné změny, a to je to, co je za tím. Ale to je ta hluboká práce právě.

Závěr:

Přeji vám, abyste třeba v některých z těchto bodů nemuseli setrvávat 30 let, a máte je všechny už za sebou, což je skvělé. A člověk se někde pozná, někde ne. A konec konců opravdu si nemusíme zažít každou chybu, co dělali všichni ostatní. Přeji vám, abyste to využili nějakým směrem k prospěchu.